S manufakturním potiskováním plátna a s dovozem indiga se od 17. století rozvíjí ve venkovských oblastech technicky nenáročný a levný tisk-modrotisk. Jehož obliba vzrostla hlavně v 19. století., kdy se v Čechách a na Moravě začala rozšiřovat technika barvení s rezervačním tiskem.

Princip této techniky spočívá v tom, že na naškrobené plátno se dřevěnými formami nanáší rezerva, pap (směs kaolínu a arabské gumy), která zabraňovala přístupu barvy. Zaschnuté plátno se několikrát ponoří do studené barvící lázně tzv. kýpy připravené z indiga (bezbarvá šťáva obsažená v pletivech rostlin indigofera z východní Indie, která se ve styku s kyslíkem zabarvuje na modro) vápna, zelené skalice a jiných příměsí. Pak se vytáhne a nechá se pověšený na vzduchu.

Ornamenty se tiskly pomocí forem, které tiskaři zakupovali u specializovaných výrobců např. v Novém Jičíně. Nejčastěji bylo takto potištěné plátno modrobílé, avšak tiskaři přidáváním chemikálií do papu a do vypíracího roztoku získali ornamenty i v jiných barvách.

Přestože má na našem území modrotisková technika víceméně internacionální ráz, způsobený mimo jiné pořizováním forem mimo Moravu, přece jen je možné rozpoznat některé regionální specifičnosti v jeho dekorování.

Pro Horňácko byly např. charakteristické žluté a zelené vzorky v pásech na sukních. Hlavně na Valašsku se modrotisk stal i typickým znakem kroje. Šily se z něj zástěry a to i sváteční. Vyznačovaly se zhuštěným ornamentálním okrajem zvaným "okolnica".

Obecně se modrotisk užíval na jupky, sukně a další kusy oblečení koncem 19. století. Modrotiskaři byli téměř v každém městě a nejdéle vydrželi se svou živností právě v chudších krajích, kde měli pro své skromné textilní umění odbytiště.