Zeměpisné vymezení
Území jihozápadních Čech vázané na okruh přibližně 25 obcí v okolí Domažlic, původně sahající až do německého Bavorska.


Historicko-národopisné vymezení
Region se slavnou historií královských strážců hranic, zmiňovaný již v Dalimilově kronice (14. stol.). Byl inspirací pro umělce i odborníky - K.J. Erben, B. Němcová, M. Aleš, J.Š. Baar, L. Kuba, A. Jirásek. Původ názvu je odvozen od služby Chodů - chodit po hranicích. Podle charakteru krajiny, kroje, ale i zpěvu se člení na:

1.Dolní - blíže k Domažlicím - Mrákov, Tlumačov.

2.Horní - kolem Klenčí pod Čerchovem - dnes národopisně živá především obec Postřekov


Lidová architektura
Statky se stavěly účelně a hospodárně, obyčejně vchodem proti slunci, k východu. Chalupy byly orientovány štítem k cestě, do vsi, na náves. Bývaly roubené ze dřeva s podezdívkou z lámaného kamene. Pozdější hliněné domy nesly charakteristický znak - skladovací prostory pro obilí - špýchary - byly spojeny pod jednou střechou s vlastním obydlím (zděný špýchar a roubená světnice) a tvořily typ tzv. špýcharového domu . Tím vznikaly výšky tvořící skutečně výraznou nadstavbu.


Kroj
Na Chodsku přežil lidový oděv až do 20. století, v některých vsích jsou zvláště ženy kroji věrné dodnes. Kroj má prostý, horský ráz. Pro mužský oděv je typický polodlouhý kabát bez límce a tradiční plstěný širák - klobouk s širokou krempou. Symbolem Choda je čakana - dlouhá hůl nahoře opatřená sekyrkou - pozůstatek kroje někdejších strážců zemských hranic. Základem ženského oděvu je do varhánků skládaná vlněná sukně. Živůtek a košile bývaly překryty dvěma šátky. Šátek na hlavě se vázal v týle a jedním koncem splýval dopředu. Vdané ženy si nasazovaly čepce, tzv. koláče . Kroj chudšího Horního Chodska si zachoval jednodušší styl než pestřeji zdobený kroj Chodska Dolního.


Lidová píseň a lidová hudba
Nejméně od 13. století až doposud udávají tón v lidové hudbě dudy - pukl . Dudáci - pukláci - svým stylem hry, užívajícím trylků, nátrylů, obalů, přírazů a rychlého opakování téhož tónu podněcovali lidovou tvořivost směřující k vytváření variací v instrumentální hře a druhého hlasu přecházejícího nad vlastní nápěv ve zpěvu. Dudáci chodívali sami a vlastní zpěv doprovázeli druhým hlasem na dudy. Později se k nim přidával houslista - houdek. (Pro snazší hru si houslisté podvazovali, převazovali housle, aby hráli v téže tónině jako dudy.) Svědectví o tomto nejstarším typu muziky podává např. v "Obrazech z okolí domažlického" Božena Němcová. Ve 20. letech 19. století se přidává Es klarinet a vzniká malá nebo-li selcká muzika . Nejvyšší hlas, hlavní melodii zde hraje klarinet, houdek vede hlas druhý a puklař melodii variuje. Od konce 19. století ji překrývá čtyř - až šestičlenná velká dudácká muzika se dvěma klarinety, kontrováním houslí a později i kontrabasem. Paralelně existuje muzika pancká (s flétnou a klarinetem) a muzika plechová (žesťové nástroje s klarinetem). Na vánoční a novoroční koledování se chodilo s fanfrnochem . Tvoří ho džbán, jehož hrdlo je potaženo kůží. Otvorem v ní vyčnívají koňské žíně, které se mokrými dlaněmi přejíždějí, "drhnou" a vydávají typický bručivý, houkavý zvuk.

I když se zápisky hry dudáků nezachovaly, je charakter lidových písní zcela zřetelně ovlivněn jejich stylem hry (zpěv s tzv. prolamováním ) i tónovým rozsahem dud. Převážná většina písní je veselá, v durových tóninách a převládá v nich třídobý takt, přičemž na jednu melodii bývá i 150 různých textů v chodském nářečí - bulačině . Základní sbírkou je sedmidílný Chodský zpěvník Jindřicha Jindřicha, který je nejrozsáhlejší krajovou písňovou sbírkou u nás. Na Dolním Chodsku se používá zpěv vyšším hlasem - tenorem - s typickým protahováním koncových slabik a glissandy, zpěv Horních Chodů má drsnější, horský ráz s jednoduchými, ale působivými trojhlasy. Píseň "Zelení hájové" je považována za chodskou hymnu.


Lidové tance
Nejrozšířenějším lidovým tancem je kolečko , též zvaný do kolečka, chodské kolo. Svým původem spadá do 15. století. Tancovali jej chlapci, dívky nebo páry na jednoduché písně vystavěné na malém tónovém rozsahu. Jedná se o klasický typ vířivého hbitého tance v 3/8, 3/4 nebo 2/4 taktu, jehož podstatným pohybovým rysem je prudké otáčení dvojice na místě dokolečka. Mezi tanci, pro poslech, se s doprovodem muziky zpívaly písně tzv. nahorú . Obvykle se v nich uplatnil dvojhlas, výjimečně i trojhlas a zpěváci při nich rádi ukazovali své "výšky". Hudebně cenné a mezi lidem oblíbené byly mateníky "zelené kousky", tance s proměnlivým taktem nebo metrem. Z Horního Chodska pocházejí jukačky se zřetelným vlivem sousedního Bavorska. Zpěváci při nich přestupují na vyšší tóny falsetem (podobně jako při jódlování) a okamžitě se navracejí do původní hlasové polohy.


Literatura:
Národopisné regiony Čech a Moravy

Texty:
Zuzana Gregorovičová
Zbyněk Žůrek

Fotografie:
Petr Dvořáček
Karel Šmirous
Zbyněk Žůrek

Hudební ukázky:
poskytlo Vydavatelství Gnosis
Vydavatelství Písnička

Videoukázky:
František Synek
Zbyněk Žůrek

Vydáno ve spolupráci s občanským sdružením Folklorum, provozovatelem serveru www.FolklorWeb.cz

DALŠÍ INFORMACE: http://www.FolklorWeb.cz