Přesto, že je pan ředitel rodilý a celoživotní Brňan, není typicky městské dítě. Po tatínkovi se hlásí ke zpěvnosti Valašska, později ke Kroměříži, kam se rodina Holíkových přestěhovala a kde strýc žije dodnes. Písně maminčiny byly zase z Vysočiny - z Olešnice na Moravě, od Kunštátu, z kraje Halasova. Tři kluci Holíkovi tak brzy znali velké množství slovenských, valašských i táhlých moravských písní. U Holíků se totiž zpívalo samozřejmě a přirozeně; k práci, pro radost. V rodině také muzicírovali. Folk, country, lidovky. Tatínek bral do ruky housle nebo okarínu, starší bratr kontrabas nebo kytaru, další bratr - dvojče - banjo či kytaru nebo usedal za klavír, maminka zpívala. Martin Holík hrál a dodnes hraje také na kdeco. Na své mládí a rodinné muzicírování vzpomíná takto: "Doby, kdy jsme hrávali jen tak doma pro radost nebo poloveřejně či veřejně v některém z kostelů, patří k vůbec k mým nejhezčím. Ten, kdo poznal krásu souzvuku šestihlasého sboru, ví, o čem hovořím."

Přestože se Martin Holík hned zpočátku vyznal z lásky k hudbě, jeho původní studijní orientace byla spíš technická. Po absolvování gymnázia Koněvova v Brně (dnes Vídeňská) studoval na fakultě elektro brněnského Vysokého učení technického. Určitě vás napadne otázka proč? Upřesňuje: "Ani tady nepadlo jablko daleko od stromu. Můj tatínek byl elektroinženýr a podporoval u svých dětí všechno, co bylo užitečné. Pamatuji se na obrovskou radost, kterou jsem měl z dárku k narozeninám v podobě jím ručně vyrobeného reostatu, to jest otočného odporového voliče, důležitého zařízení pro oživování mnohých elektrických zařízení."

Martin Holík soudí, že láska k elektronice a k hudbě jdou docela dobře dohromady. Dodnes oceňuje trpělivost rodičů přisedat a vyťukávat s metronomem rytmus klavírní etudy - to aby z dětí něco bylo. Tak se určitě formovala nejen hudebnost, ale i trpělivost, protože od přírody je pan ředitel Proglasu, jak sám konstatuje, spíše vznětlivý.

Při probírání smyslu života, vztahu k hodnotám nebo při otázkách o životních zkušenostech Martin Holík živě reaguje: "Naše babičky a dědečkové v životě hodně zkusili. Jeden z dědečků se po první světové válce dlouhé měsíce vracel z východní fronty, druhý zemřel střelou německého vojáka 9. května 1945. Jedné babičce sebrali dům s hospodou a syna jí poslali na dobu neurčitou na převýchovu k PTP, totiž do doby, dokud nebude dělnická třída spokojena. Druhé babičce pracující v sodovkárně pořezala ruku prasklá láhev tak, že nemohla pracovat; úrazové pojištění tenkrát nebylo. Moje maminka podlehla dlouhé těžké nemoci v mých sedmnácti letech. To už jsme byli zapojeni do mnohých křesťanských aktivit, mimo jiné do akcí tábora Radost, který dodnes kvete v Orlických horách na Americe v Klášterci nad Orlicí. Bratra a další kamarády brali komunisté k výslechům. Chtěli vědět, zda se tam nevyvíjí zakázaná duchovní činnost s mládeží. Bylo to psychicky náročné i dobrodružné... Nikdy jsme nezatrpkli - s Helenou Havlíčkovou, autorkou knihy Dědictví, bych řekl - nedonutili nás nenávidět. K tomu není třeba typ odpuštění spravedlivé, ale milosrdné; to je takové, při kterém nepotřebujete, aby vás viník o odpuštění požádal.

Naši měli dobré přátele, umělce i obyčejné lidi. Jako malí jsme jejich návštěvy měli moc rádi. Než se naši večer rozloučili a vyprovodili je, stačili jsme se vyplížit z ložnice a dokousat a dopít, co zbylo..."

Naznačenými životními čarami a zkušenostmi se dorýsoval projekt dospělého života inženýra, kněze a ředitele rádia Martina: chtít dělat dobré věci pro dobré lidi. Kněžské povolání k tomu bylo podobně jako učitelství ideální. Teologii studoval a svěcen byl tajně, protože jako inženýr neměl předpoklady k přijetí na další vysokou školu.

Kněžské svěcení přijal P. Martin Holík v roce 1987. Zanedlouho přišla sametová revoluce a s ní možnost jeho kněžského veřejného působení. Jak to však bylo s rádiem? "S Proglasem je to poměrně jednoduché," odpovídá Martin Holík. "Zakladatel střediska Radost a můj životní vzor P. František Fráňa, zvaný Tišek, nás učil: dělejte, co nikdo nedělá. Už na základní škole jsme připravovali do školního rozhlasu relace Z Buzuluku do Prahy o 30 let později..., doma jsme nahrávali na Sonet B3, později na první stereomagnetofon B43, titulkovali na Commodore Amiga první křesťanské filmy k přehrávání na prvním českém videu, které tenkrát stálo celoroční plat. Po roce 1989 bylo zavedení rozhlasu, který dělají křesťané, jasnou věcí. Stejně tenkrát jako dnes. A jak se dnes hloupě říká, splnil jsem si svůj sen; v mém případě navíc mnohonásobně a jakoby mimochodem. Také vím, proč tomu tak je: Je to proto, že život s Kristem je fantastické dobrodružství."

Letos dovrší Proglas deset let života. Z jednoho vysílače se rozhlas dopracoval na dvanáct, brzy jich bude patnáct. Zvlášť velkou radost má ředitel Martin Holík z dokrývače pro Valašské Klobouky a okolí. A samozřejmě z velké rodiny posluchačů, která nemusí být nutně velmi početná, ale má veliký smysl.

A proč vysílá Rádio Proglas tolik folkloru a pořadů s lidovou muzikou? Pan ředitel si velice váží ředitele Národního ústavu lidové kultury se sídlem ve Strážnici Jana Krista. V Proglasu vítal desítky folklorních osobností. Rádio Proglas je partnerem Folklorního sdružení ČR a také mnoha jednotlivých festivalů, v prvé řadě uznávaného a našeho nejstaršího - strážnického. Ze všeho uvedeného vyplývá, že podpora redakce ohledně slova o folkloru i folklorní hudby není strojená. "Přeshraniční" spolupráci žánrů v Proglasu vyjádřil pan ředitel jedním jménem - Jiří Pavlica. S ním má mnoho společných zážitků; od křtu dětí až po společný pobyt v Jihoafrické republice, kde vznikla podstatná část písní pro album "Mys Dobré naděje".

Inženýr, katolický kněz, zakladatel a ředitel Radia Proglas na závěr poděkoval za toto své představení v časopisu Folklor a dodal: "Chci vás povzbudit i poděkovat všem, kteří cítí sounáležitost, hrdost i radost skrze folklor, a navíc posílám zvláštní poděkování těm, kteří se takto věnují dětem. Pozdrav Pán Bůh! Dobré dny přeje všem čtenářům Martin Holík."

[Editace článku: Luděk Šorm] Přehled návštěvnosti