V Domě kultury ve Žďáru na Sázavou tu sobotu 5. února 2005 již od 19ti hodin vítal u vchodu hosty soubor "Jasénka" se svou cimbálovkou. Na uvítání se podávala klobáska, kalíšek slivovice a chyběly již jen valašské vdolky "frgále". Pro všechny to bylo to milé přijetí.

Hned v úvodu díky, opravdu díky všem, kteří se jakýmkoliv způsobem o zdar tohoto plesu zasloužili. Zejména Miroslavu Ekartovi, autorovi scénáře celého večera, za vynikající režii, souboru "Vsacan" a dalším účinkujícím. Jistě není snadné sjednotit tolik valašských souborů v jeden celek.

Důstojné bylo zahájení celého plesu tancem starodávným, při němž se k souboru "Radhošť" přidávaly další kolektivy. Pokud vím, byla to "Rusava", "Jasénka", "Sedmikvítek", "Lipta" s pěveckým sborem paní a dívek, mužský sbor všech souborů, vynikající zpěv písně všech Valachů My jsme Valaši...
Valaši se ukázali ve své mohutnosti, když zaplnili celý sál tanci, písněmi a muzikou.

Ples měl vše, co k němu patří. V hlavním sále k tanci i poslechu se střídala dechová hudba "Valaška" s valašskými cimbálovkami, při kterých si tancemilovní návštěvníci přišli "na své" a i ve foyeru prvního poschodí mohli navštívit zde po celý večer vyhrávající cimbálovou muziku VUS "Ondráš".
Průvodní slovo měl sympatický pár - Tomáš Gross a Romana Pacáková. Škoda, že nebylo všemu rozumět, protože museli hovořit do mohutného potlesku diváků (zřejmě v zájmu zachování časového rozvrhu).

Malou změnou byly ukázky jihočeského folkloru, na který se můžeme těšit v roce 2006. (Líbilo by se mi, kdyby byly pro změnu mimo krojů též představeny masopustní masky.)

Další obměna programu plesu byla v tom, že se nevolila "miss plesu", ale pořadatelé dali přednost volbě "nejsympatičtějšího páru" z devíti přihlášených. Také jsem slyšela v kuloárech, že ze všech "předchozích" plesů Folklorního sdružení ČR byl tento nejpřipravenější a programově nejlepší. Asi do 23.00 hodin jsem dokázala zaujatě a ukázněně sledovat z balkonu dění na hlavním sále, jak se na takovou stařenku (jako jsem já) sluší, a mé folklorní srdenko plesalo nad touto krásou. Cítila jsem, že jsem mezi svými. Snad, že jsem se oblekla do valašského kroje a vyvolala tak vzpomínky na své mládí, které jsem protančila ve valašském krúžku.

Nejvíce jsem pookřála s cimbálovou muzikou "Vsacan" při ukázkách starých valašských tanců, které jsem všechny důvěrně znala. Hlavní bylo, že jsem se mohla též aktivně zapojit a zatančit si pilky, řeznický, ševcovský, kovářský, sviňáka i trnku. A já cítila, jak "mládnu", zapomínám na bolesti, trable, na své neduhy. Stále říkám, že tanec je lepší lék než pilulky a lázně. No a to je snad účel všech plesů.

Po půlnoci jsem zapomněla i na důstojnost svého stáří a zúčastnila se rozverných her valašských řízených "Vasacanem", dík svému kolegovi Václavu Horčičkovi, kterému se sice na sál moc nechtělo (raději by zůstal u baru), ale slíbil mi to a slib je slib. Při střídání tanečníků v palicovém, kdy je o jednu tanečnici vždy méně, jsem se dostala do rukou snad nejmladšího a nejhezčího "ogara". Ten byl sice zklamán, ale nesl to statečně, když na pokyn vedoucího hry "Měl jest Adama..." nosili "ogaři" "cérky" v náručí a on nesl 78letou stařenku. On chudák to nevzdal, i když jsem mu to nabízela. Dodnes má můj dík a obdiv. Do smrti na to nezapomenu. Snad se mu proto nebudou přátelé smát. Konečně šlo o společné veselí. Když unavení "ogaři" si vymohli na muzikantech "hojačky" a těšili se na "lažačky", nemohlo být lépe.