V únoru roku 2003 zaznamenal náš "taneční vesmír" citelnou ztrátu, když nás opustila jedna z nejvýraznějších postav mezi choreografy, paní Alena Skálová (nar. 1926). Soubor "Gaudeamus" při VŠE Praha, její hlavní tvůrčí zázemí v posledních letech, se bude k její tvorbě vracet neustále, jakkoli určitě ne vždy jmenovitě, ale jako nejvyšší umělecké a filosofické měřítko tu její odkaz nepochybně přetrvá.

Jedna z akcí souboru si však v loňském roce "Poctu Aleně Skálové" vepsala přímo do štítu. Konala se 3. října na dvou různých místech v Praze. Dopoledne připravil soubor spolu s Českou televizí na Kavčích Horách projekci sestřihu ukázek z filmů a dokumentů, na nichž se Alena Skálová podílela. Večer mohli návštěvníci zhlédnout koncert v Divadle ABC. Hold choreografce tu složili také četní hosté: "Musica Bohemica", "Chorea Bohemica", "Vycpálkovci", "BUFO", "Malá česká muzika Jiřího Pospíšila", manželé Pitterovi a "Hradišťan".

První částí dne (a vlastně ani druhou) jsme nesledovali pouhou vzpomínku. Bylo to především úsilí uspořádat a zachytit přímé stopy umělecké práce tak, aby byly v budoucnu uchopitelné rovněž badatelsky. Na tomto místě pak vypisuji jakousi sumu práce, již jsme filmuvprůběhuloňského roku věnovali.

Dva tanečně-hudební filmy, které s"Choreou Bohemikou" natočila režisérka Eva Marie Bergerová v Československé televizi v letech 1981 a 1986, "Zdráva buď, muziko spanilá" a "Poslechněte, lidé milí", většina příznivců "Chorey Bohemiky" zná. Jsou to nepochybně dva nejvyšší vrcholy celé čtyřicetileté spolupráce Aleny Skálové s tímto médiem. Televizní a filmové archivy však ukrývají daleko více svědectví a mohou nám přitom pomoci odhadnout celou šíři jejího tvůrčího záběru.

První choreografie, na níž Alena Skálová zatím jen spolupracovala, se na filmovém plátně objevila v roce 1952, ve filmu"Zítra se bude tančit všude". V Československé televizi pocházejí z její vycpálkovské éry jediné záběry z počátku 60. let. Tehdy natočila s režisérem Karlem Pechem reportáž "Tančila Anna Slezáková polku?"

Od té doby až do 90. let se její jméno objevuje v televizi (z toho ovšem jednou ve slovenské a jednou v německé) v souvislosti s třiatřiceti tituly. Film využil její spolupráce celkem osmkrát. V několika případech šlo přitom o práci, kterou od roku 1977 běžně konala v různých činoherních divadlech. K této tzv. pohybové spolupráci si choreografku pozvali tvůrci televizního Janáčkova "Zápisníku zmizelého" a filmů"Dívka s mušlí"(1980) a "Poslední propadne peklu" (1982). V roce 1985 zachytila televize rovněž jednu z jejích divadelních prací tohoto druhu v záznamu inscenace hry Oldřicha Daňka "Vévodkyně valdštejnských vojsk" v Národním divadle v Praze.

Jelikož jsme při přípravě sestřihu vážili hodnotu historickou i uměleckou a snažili se oddělit řemeslo, byť dobré, od nezaměnitelných autorských stop, soustředili jsme se zejména na snímky zachycující vlastní choreografickou práci. Diváci tu tedy nalezli kromě už zmíněných vrcholů první televizní záznam "Chorey" z roku jejího vzniku (1970), ukázku z prvního společného filmu Aleny Skálové a E.M. Bergerové"České tance", tedy plenérové choreografie na Smetanovu hudbu z roku 1974. Jejich komornost bylo možno porovnat s velkorysou koncepcí filmutéže režisérky podle Burianovy kompozice "Láska, vzdor a smrt" (1974), v němž si Alena Skálová dokonce zahrála.

Z barrandovských či gottwaldovských filmů se kromě už zmíněných filmů mihne choreografie Aleny Skálové v díle Otakara Vávry "Putování Jana Amose" (2. díl, 1983), i těch deset vteřin však k identifikaci stačí. O rok později se choreografka podílela na podobě jedné z ústředních scén ("Selské svatby") rovněž Vávrova filmu"Komediant". Z této kategorie jsme do filmu zařadili tři z těch - podle našeho soudu - významnějších. "Škaredou dědinu" (1975) Karla Kachyni se scénou masopustu, filmVladimíra Suchánka "Dřevo se hudbou odívá" (1982), jeho první část je možné přiřadit k tanečně-hudebnímu typu oněch dvou "vrcholů" z 80. let ("Zdráva buď, muziko spanilá" a "Poslechněte, lidé milí"), a ukázku z filmu Zdeňka Flídra"Všichni mají talent" (1984). Posledně jmenované dílo je jediným celovečerním hraným filmem, v němž se choreografie Aleny Skálové podílí přímo na vývoji děje a charakteristice situací.

Práce pro Flídrův film náleží do té oblasti tvorby, kterou Alena Skálová v úzkém sepětí se svou pedagogickou činností věnovala dětským souborům. I ji jsme v dokumentu připomenuli: prostřednictvím jedné sekvence filmu E.M.Bergerové"Kolik faldů na suknici" (1983) a "Píšťalek" ze záznamu koncertu dětských souborů "Píseň o vrbovém proutku" (1986).

Nejsoustředěnější esenci stylu Aleny Skálové můžeme spatřit v choreografiích legenda lidových balad. Tento typ byl v našem výběru zastoupen baladami "Vdala matička, vdala svou dceru" (počátek 80. let) a "Vandrovali hudci" (1975), jež jsou obě dílem dvojice Alena Skálová - Jaroslav Krček. Přiřadit k nim můžeme i "Sestru travičku" na hudbu z "Kytice" Bohuslava Martinů (1980) a taneční kompozici na Fibichův erbenovský melodram "Štědrý den" (1976). Ve všech případech vystupuje zřetelně na povrch neobyčejná schopnost metaforického pohybového vyjádření významů textu.

Řada významných kompozic Aleny Skálové televizí ani filmem zachycena nebyla, avšak v mnoha případech existují amatérské dokumenty. Za nejcennější z nich považujeme pracovní záznam choreografie"Lodi bláznů"(1983),jehož technická kvalita nám však bohužel neumožnila zařadit jej mezi prezentované ukázky. Jmenované záznamy nejsou navíc samozřejmě zdaleka všechny. Více informací najdete ve sborníku k 80. výročí narození choreografky, který připravuje soubor ve spolupráci s Nakladatelstvím H&H.

[Editace článku: Luděk Šorm] Přehled návštěvnosti