Jeho účastníky byly dále soubory z Číny, Hondurasu, Irska, Izraele, Makedonie, Mexika a Peru, v úvodním a závěrečném programu vystoupil též polský soubor. Každý kolektiv absolvoval tři hodinová vystoupení, předvedl hlavní 30 minutový festivalový program, vystupoval v úvodním programu a závěrečném galakoncertu v muzikálovém divadle Rozryvky v Chorzowu, natáčel dvě dvacetiminutové ukázky pro polskou televizi, muzika a pěvecká skupina měla samostatná 40 minutový koncert a vystoupení v překrásném pořadu Concert Music of the World.

Festival nás zaujal již svým zaměřením. Od souborů se očekávalo umělecké jevištní zpracování, vycházející z folkloru jejich země.

Inspirující bylo i technické a organizační zajištění. Na všech vystoupeních byl připraven zvukař s požadovanými 6 - 7 mikrofony a osvětlovač s možností dokonce barevného nasvícení. Místa pro představení byla zvolena tak, aby bylo i dost diváků, např. před divadelními představeními, koncertem populární hudební skupiny, před kostelem po ukončení mše. Na nočním, již zmiňovaném hudebním koncertu lidových muzik v nádherné klášterní zahradě zajišťovali nástup účinkujících a přípravu mikrofonů v černých kombinézách oblečení inspicienti a technici. K našemu úžasu mělo každé číslo svého inspicienta. Muzikanti a zpěvačky asi nezapomenou na hesla "připravte se, po třech číslech účinkujete", "jdeme, a teď se přikrčte, tady ke zdi, ať vás není vidět" při začátku čísla dalšího a "jděte, vše máte připraveno" při čísle těsně před jejich výstupem. A pak už se jen rozsvítily reflektory a produkce začala. Jindy jsme byli velmi mile potěšeni tím, že zvukaři a osvětlovači věnovali technické přípravě našeho půlhodinového festivalového programu více jak hodinu, ač se uvažovalo pouze o půlhodinové zkoušce.

Nadchla nás příprava závěrečného galakoncertu. Nejprve byla souborům a jednotlivcům předána ocenění, následoval koncert a závěrečné "společné tancování". Jeho nácviku věnoval režisér téměř pět hodin. Na scéně byly z každého souboru dva páry. Každý kolektiv měl připravenu svoji asi minutovou choreografii, kterou tyto vybrané páry naučil. Pracovalo se v klidu, režisér nenápadně sledoval průběh a pouze oznamoval, kdo další se připraví a soustavně vyžadoval několikeré opakování dosud nacvičeného.

K přednostem festivalu patřilo i to, že jednotlivé soubory se mohly navzájem sledovat. Úžasná byla jejich technická úroveň. Velmi na nás zapůsobila Modlitba v podání chlapců čínského souboru, rozkošný tanec čtyř párů souboru z Peru, vystoupení dvou stepujících chlapců z irského souboru s velmi náročnými rytmickými variacemi, svatební motivy se objevily ve festivalových programech souborů z Izraele a Číny, působivé bylo vystoupení čínských zpěváků se zajímavými doprovodnými nástroji, rytmy souboru z Makedonie, Mexika. Byla jen škoda, že doprovodem byla často i reprodukovaná hudba místo vlastní živé muziky.

Také organizace festivalových večerů byla pro nás inspirující. Každý soubor měl v určený večer připravit v délce jedné hodiny zábavný program pro ostatní soubory, tzv. National Party. Učili jsme se irské tance, latinsko-americké rytmy, čínský soubor připravil různé soutěže. Náš večer byl druhý v pořadí, po diskotéce izraelského kolektivu. A tak bylo třeba prorazit diskotékové nadšení. Jako první a jediní jsme byli v krojích, muzika hrála, zpěvačky zpívaly a tanečníci se vrhli na přítomné. Učili jsme polku, pak doudlebskou a když tancoval celý studentský klub, ředitelka festivalu, režisér, hudební dramaturg a další, cítili jsme, že máme vyhráno. A tak se podařilo vydupávat i vytleskávat mateníkové rytmy, dokonce i mateník tančit. Pro soutěž v pití piva jsme dovezli proviant. A kdo vyhrál? Bylo to překvapení, dvakrát po sobě čínský pár.

Již v průběhu festivalu jsem se rozhodla o tom všem doma napsat, pro naši paměť i inspiraci ostatním. Nejsem nakloněna sebechvále souborů a také jsem o ocenění našeho souboru dosud nikdy nenapsala. Ale tentokrát napíši.

Nebývalého ocenění se mu dostalo v loňském roce právě na zmiňovaném polském festivalu. Předesílám, že festival měl přehlídkový charakter. Přesto byly soubory v propozicích upozorněny, že jejich představení bude sledovat umělecká rada, která se vyjádří k uměleckému zpracování, režii a kvalitě provedení, zvláště k festivalovému 30 minutovému programu. Tyto pořady byly předvedeny ve dvou dnech a hodnotila je umělecká rada. Po shlédnutí, ještě týž večer, konzultovala s tvůrci svůj názor na předvedený program. Na závěrečném galakoncertu pak předala ocenění souborům, a dále individuální ceny jednotlivcům.

Náš soubor se představil kompozicí zahrnující část Čertovské suity, píseň Záblatský louky ... za doprovodu dud a tanec Po prádle, zbývající třetinu vystoupení pak vyplnila část pořadu Pocta Erbenovi. Umělecká rada při ústním hodnocení oceňovala především umělecké zpracování, soulad mezi hudbou, choreografií, výtvarné zpracování a citlivou režii. Oceňováno bylo také chápání českého lidového umění jako celku. Na předsedu poroty působilo představení ne jako složené z jednotlivých částí, ale jako jeden velký obraz malovaný pastelem. Umělecká rada vysoce vyzdvihla hudební, pěvecké a taneční provedení, spojené s velkou pokorou interpretů. Snad nejzávažnější byl pak názor, že soubor ukazuje cestu, jak v dnešní době sjednocování zachovávat v uměleckém zpracování národní identitu.

Soubor Gaudeamus se stal nejvýše hodnoceným souborem na tomto festivalu. Získal: Ocenění za novátorský přístup v uměleckém zpracování na jevišti, zpracování hudební, choreografické, režijní a perfektní provedení. K předávanému ocenění patřila i krásná keramická soška. Individuální ocenění obdržela muzika souboru pod vedením Marka Janaty a dalších pět jednotlivců. Pohár polského akademického svazu, který tato organizace uděluje samostatně, nezávisle na porotě, jedinému ze zúčastněných souborů.

Bylo tak vysoce oceněno umění tvůrců předvedených programů, především vynikající tvorba české choreografky, taneční pedagožky Aleny Skálové, která dokázala vytvořit ze souboru jeden celek a k vynikajícím výkonům dovést i jeho interprety. Považuji za nutné sdělit i jména dalších. Především to je Jaroslava Šiktancová (režie), Helena Pěkná, Zdislava Kasalová (výtvarné zpracování), Jiří Fišer (hudba), Lenka Homolová (choreografie), Miroslav Rychta, David Slouka a Miloš Černý (hudební úpravy).

Na závěr bych se chtěla veřejně omluvit organizátorům festivalu v Červeném Kostelci, o jejichž pozvání jsme se snažili již v minulých letech a jimž jsme pak přislíbenou účast, byť na jaře a s omluvou, na letošním festivalu ve dnech 25. - 29. srpna odřekli. Stalo se tak z důvodů dubnového pozvání na polský festival, především s ohledem na jeho zaměření. Doporučení na tento festival jsme byli již asi před čtyřmi lety a teprve letos se naše cesta uskutečnila.