Upřímně mohu říci, že lidová píseň a muzika je mi věrnou kamarádkou a věrně mne doprovázela v průběhu celého života. Krásu lidové písně již do mé dětské mysli ukládala moje babička, která nás oba, bratra Dušana i mne, formovala a citlivě vychovávala. Měla nás většinu dne na starosti, když matka plnila náročnou úlohu "paní rídící" na vrbecké obecné škole.

Babička Katerina byla moudrá, rozvážná a pracovitá žena, obdařená vysokým stupněm přirozené inteligence a tolerantnosti. Dovedla umně formovat dětskou dušičku a vnášet do ní to, co sama měla ráda, a bylo jí potěšením, tj. horňáckou lidovou píseň v celé její kráse a prostotě. Byla výborná zpěvula a znala nepřeberné množství titulů, které dnes již nikdo nezaznamená, ani nespočítá. Nenápadně a nenásilně jsem byl okouzlován krásou babiččiných písní, které ve mně zakořenily tak, že jsem dostal solidní výbavu na celý život. Druhou inspirací byl pro mne otec Martin. Výborný zpěvák a vynikající tanečník, který nás naučil, proč je si třeba lidové písně a muziky vážit. Byl živou studnicí velkého množství textů a melodií, z jehož repertoáru bratr Dušan ještě stačil zaznamenat na tisíc písní. Zpěv byl tedy u nás běžnou denní potřebou, protože zpívali nejen babička a otec, ale i matka, která si tuto vlastnost nesla v Páčovských genech.
Takto vyzbrojen jsem ještě jako školák vyzpěvoval i našim husám, které jsem za kuropění vyháněl na pastvu, a jen jim jsem zpíval, až se hory zelenaly. Prý se při zpěvu lépe pásly.

Lásku k lidové písni jsem si sebou nesl i do strážnického gymnázia. Pan učitel Turza mi ještě v dětství dal základy hry na housle, což jsem uplatnil v muzice J. Kubíka a později i jako primáš muziky Vysoké školy veterinární v Brně, která po několik let též fungovala jako muzika brněnského Slováckého krúžku.
Píseň byla nedílnou součástí i mého vysokoškolského stu­dia. Doprovázela mne i při činnosti v dalších muzikách
a v BROLNu.
Píseň byla se mnou i při dlouhých zahraničních expertízách, kdy jsem v cizině pobýval sám měsíce i roky. Tehdy na mne píseň vždy působila léčebně, dostávala mne z nostalgie do dobré nálady.

Co mi přinesl život s písní? Je to právě úcta k tradici, geniu loci, celé plejádě neznámých autorů, kteří vytvořili skvosty, před nimiž se skláním.

Písně si nejen vážím, ale s ní též patřičně, jemně a citlivě zacházím tak, jak to ona potřebuje v daném okamžiku mého duševního rozpoložení.

[Editace článku: uživatel č. 372] Přehled návštěvnosti