Snahy využít dochované prvky lidové kultury, zejména lidové písně a tance, jsou nedílnou součástí kulturního vývoje moderní splečnosti. Zejména lidé druhé poloviny 20. století, charakterizovaného nejen neobyčejným zrychlením technického rozvoje, ale i stále užší mezinárodní spoluprací a integrací, jakoby hledali kořeny, o něž by mohli opřít své úsilí.

Jedním z těchto kořenů jsou i tradice lidové kultury. Svědčí o tom pozoruhodný rozvoj folklorních souborů a vznik mezinárodních folklorních festivalů v celém světě. Avšak cesta k dnešnímu chápání lidových tradic jako významné části národního kulturního dědictví byla klikatá: od prostých vystoupení místních folklorních skupin na různých slavnostech po II. světové válce, přes nácviky nově vznikajících vesnických i městských folklorních souborů pro masové vystoupení na I. celostátní spartakiádě v Praze roku 1955, až po metodicky a umělecky propracované programy dnešních folklorních souborů.

Měl jsem životní štěstí, že jsem prošel všechny tyto etapy: jako člen uherskobrodské Olšavy, jako stárek Slováckého krúžku v Brně, náčelník brněnského kraje pro Veselici krojovaných skupin na zmíněné spartakiádě, až po funkci prezidenta Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici.

Přeji všem členům folklorních souborů, ať je jejich povolání či zaměstnání jakékoliv, aby se i pro ně staly lidová píseň a lidový tanec nadále přitažlivou součástí jejich kulturních aktivit. Stále pravdivěji mně zní slova básníka Františka Halase: Píseň neumírá, píseň je věčná ... to jen lidé přicházejí a odcházejí, a kdykoliv jejich srdce vzkypí radostí či žalem, bude to jen lidová píseň, která jejich citu propůjčí slova opravdová a čistá.

[Editace článku: Jana Holáňová] Přehled návštěvnosti