Každoročně se už téměř dva tisíce let scházejí lidé nedaleko hlavního města Mexika, aby přivítali jarní slunce v jeho největší síle. Slavnost se koná vždy 21. března v den jarního slunovratu na prostranství s pozůstatky velkolepého města, kteří staří Aztékové nazvali Teotihuacán - místo, kde se lidé stávají bohy. Každý návštěvník sem přichází s přáním vstřebat něco ze životodárné a věčně se obnovující energie ve chvíli, kdy, jak pevně věří, je slunce nejsilnější. To by mu mělo přispět k překonání všech nemocí, neštěstí a strastí po celý rok až do dalšího jarního slunovratu.

Na cestě dlouhé čtyři kilometry, kterou završuje šestačtyřicet metrů vysoká pyramida Měsíce, se první účastníci slavností objevují už ve čtyři hodiny ráno. Velkolepá trasa, pojmenovaná podle dávných lidských obětí Cestou mrtvých, je lemována řadou menších pyramid, mezi nimiž se vypíná kolosální pyramida Slunce, výplod neuvěřitelné lidské síly a umu. Deset tisíc lidí pracovalo deset let, aby k poctě boha Slunce vztyčili tři miliony tun kamene do ideálního tvaru.

Dnes tudy proudí potomci bájných obyvatel Teotihuacánu, aby spatřili první sluneční paprsek, který přesně v půl sedmé ráno rozetne obzor nad hřebeny nedalekých hor. A v pravé poledne pak bude slunce stát přesně nad posvátnou pyramidou. Strmé schodiště je hustě poseto postavami. Vrchol pyramidy, zvedající se do výše třiašedesáti metrů nad okolní teren, je vyhrazen indiánským kněžím, kteří vítají každý sluneční paprsek troubením do velkých bílých lastur. Modravá dálka tak přijímá melodii staré písně k poctě "našeho" boha Slunce. S přáním vyprosit si hojnost nové úrody pak přinášejí oběti v podobě obilí, fazolí a posvátné indiánské plodiny - kukuřice.

Na vyvýšeném prostoru uprostřed čtvercového náměstí před pyramidou Měsíce probíhá po celé dopoledne očišťování účastníků velkého mystéria. Zástava se znakem Slunce lemovaná symbolem opeřeného hada a pod ní indiánský buben potažený jaguáří kůží vymezují obřadní místo. Muži, ženy, děti i starci, vystrojení do bílých obleků s rudými stuhami kolem hlavy a na krku s přívěsky ze vzácných kamenů, vytvářejí dlouhého hada čekajících. Jeden po druhém, otočení ke slunci, pak přijímají z rukou šamana na svém čele posilující dotek hole zakončené křišťálovou koulí. Dým a vůně kadila přitom podporují blahodárný účinek celého aktu.

Zvláštní náhoda mi přála být mezi hrstkou cizinců přítomných obdivuhodné slavnosti. Proč se tedy také nepostavit do řady a nepřijmout symbolické jarní pomazání? Odvaha je korunována úspěchem. Odlišný zjev budí pozornost. A tak po chvilce čekání mne hlavní organizátor postaví do samého čela čekajícího zástupu. Přivírám oči, omamná vůně kadidla obstupuje tělo a středobod čela přijímá teplo z křišťálu plného slunce... Kéž odraz tohoto okamžiku se svou povznášející silou zaletí do mého domova, k dětem, k mému muži, k matce..., ke všem posílám paprsek očistné radosti a štěstí. Moje malá dlaň se ocitá v rukou mexických přátel. Ráda předám pozdravy vřelého přátelství do vzdálené vlasti v srdci Evropy.

Nejkrásnější pohled na areál Teotihuacánu je prý z pyramidy Měsíce. Vzhůru k jejímu vrcholu! Usedám na kámen se strukturou sopečné lávy. Vedle mne, pode mnou i v dálce, s pohledem směřujícím k pyramidě Slunce se kupí bílé postavy jako květy na vyprahlé pustině. Lidé společně pozvedají ruce k zářivým paprskům, mnozí si lehají na vyhřáté kameny, aby bezprostředně vstřebali životodárné teplo do svých těl. Matky přejíždějí stvoly léčivých bylin své děti od hlavy až k patě, aby od nich odehnaly moc temných sil.

Opatrně sestupuji po vysokých kvádrech pyramidového schodiště do samotného středu dění. Všude vládne důstojná atmosféra. Nikde se nepodává alkohol. Pouze několik prodavačů nabízí předměty z rukodělných dílen nedaleké indiánské vesnice. Jsou to hlavně hliněné píšťalky ve tvaru aztéckých bůžků, obsidiánové sošky zdobené barevnými kamennými oky, přívěsky se znamením Slunce a Měsíce i šípy zakončené ostrými obsidiánovými hroty, které mají přitáhnout sálavé paprsky. Jak odolat takovým lákadlům? Doma se jistě budou radovat z dárků plných slunce.

Naléhavé zvuky bubnů svolávají zvědavce pod Velkou pyramidu. V extatickém vytržení a v divokém rytmu tu tančí indiáni podle tradice svých dávných předků. Vysoké čelenky ze skvostných per, pestrobarevně vyšívané pláště i bederní roušky se znaky starých indiánských bohů, nohy i ruce zdobené chřestivými přívěsky a lasturami. Výkvět, radost a pýcha mexické země. Oči našince se nemohou nasytit a odtrhnout.

To už ale kolem prochází průvod skupiny, od níž jsem přijala "sluneční pomazání". Moji přátelé mne zvou mezi sebe. Duté bubnování slaďuje naše kroky. Směřujeme k chrámu Opeřeného hada, jemuž dali španělští dobyvatelé název Citadela. Tady v pozdním odpoledni slavnost končí. Dostávám pamětní vstupenku s podivuhodnými indiánskými znaky vítání jara po mexicku. Dlouho si budu připomínat slova oslavné básně, kterou jsem zde vyslechla. Moje skromná znalost španělštiny, mi ji dovolila zachytit jen ve zlomcích:

Náš Otče Slunce, děkujeme Ti,
že se k nám navracíš,
abys přinesl život a teplo
celému světu.
Očišťujeme se v Tvé energii,
jsi naše existence, pán našeho bytí.
Očekáváme Tvůj návrat rok co rok.
Vzdáváme Ti díky, náš velký Otče,
za to, že Tě můžeme oslavovat
na Velké pyramidě.
Obětujeme Ti tuto slavnost.
Dnes přišlo jaro a s ním Tvé světlo.
Učiň z nás lepší lidi,
abychom si vzájemně podali ruce.
A snášeli se v duchu opravdového lidství.

[Editace článku: Jana Holáňová] Přehled návštěvnosti