Tentokrát večer tří souborů v Praze přinesl opravdu mimořádné zážitky.

Zasloužily se o ně soubory: Ondřejnica ze Staré Vsi nad Ondřejnicí, Haná z Velké Bystřice a Gaudeamus z Vysoké školy ekonomické z Prahy.

Kontrasty, na kterých byl program postaven chytrou dramaturgií autora pořadu Miloše Vršeckého, působivě vyzněly právě kvalitou a rozmanitostí jevištního zpracování prvků lidové tradice.

Spíš než pestrost regionálního materiálu to byla osobitost autorů jednotlivých choreografií, s jakou přistupovali k rozvíjení prvků lidového základu i k historickým okolnostem, ze kterých přenášeli tvary z terénu, nedávno živého, nebo ze starých zápisů - na jeviště.

Soubor Haná, který program večera zahajoval i uzavíral, mne překvapil živostí, humorem a volbou zajímavých témat. V minulosti pro mne hanácké soubory znamenaly krásu spojení starých nádherných krojů s obřadným, pomalým tancem. Tohle zde tedy byl pěkný posun, pěkné "rozhýbání”! Zajímavá choreografie Jiřího Čady, vycházející z archivních materiálů, použila kroj rekonstruovaný z lidových obrazů, měla originální děj, smysl pro ucelenou formu, smysl pro legraci - a dovedla zapojit mladou i starší generaci interpretů souboru.

Nejhezčí a nejvyváženější bylo Čarování - se zvyky a atmosférou večera před svatojánskou nocí. Choreograf rozvinul tanec kolem ohně a přes oheň s pohanskou divokostí, vystřídal jej lyrickým půvabem vyjádření textu Hořela, lipka, hořela... a vysvobozením dívky z plamenů ohně nebo lásky zahájil opět radostný rej. A v té gradaci, "kde se vzaly - tu se vzaly", zjevily se babky kořenářky, vědmy schopné léčit i škodit, zmrazit škádlící se chlapce nebo je zase oživit - na prosbu dívek, které by takhle neměly s kým tančit.

Těmi pěti přepůvabnými babkami čarodějnicemi, které po rozchodu chasy zase odletí na koštěti, celé Čarování končí.

Soubor Gaudeamus upoutal především svým druhým vstupem, logičtějším než první, propojeným vhodnými písněmi mezi tanečními "obrázky". Vtipná a neodolatelná choreografie Martina Packa, jeho skvělé komediální vidění, které zde spíše ústilo do hravosti než do sžíravé kritiky. A jako vždy, bezpečně rozesmálo a pobavilo obecenstvo.

Formanská balada nebyla ani tak o formanech - jako o jejich různém ztvárňování v písních a tancích s příměsí různých soudobých představ. Zajímavý půdorys tance rozvíjel choreograf kolem muziky stojící ve středu jeviště v pozadí. Zpoza ní nastupovala spřežení k "závodu". První bylo spíš parádní, jakoby z "krojových" prvků, druhé - chudší, spíš sportovní. Nejprve předváděli bravuru v ovládání koňů a pak začal závod v kruzích do protisměru. Stále rychleji ujížděli tehdejší "králové silnic", až došlo k havárii, srazili se a sesypali na jednu hromadu. Kapela vše prožívala s sebou! Děkovačka, ve které se pohybovali koně i formani ještě v poloomráčení, zakončovala celek.

Vtipné, živé Buchty, jejich zpracování a pečení bylo vzato z polovečerní Masopustní hry o svatbě a trochu, tím vytržením ze souvislosti, ztratily.

Zato poslední ze tří Packových "obrázků”, Svědivý mateník, všechny rozesmál. Předcházela jej píseň - lidový minet. Tanec pak - včetně paruk a náznaku kostýmů - byl parodií menuetu, jeho figurací a "cifer" i parodií zavšivenosti a zablešenosti panstva. Pronásledování lezoucích vešek a skákajících blešek se promítalo do pohybů tance s vtipnou bravurou, která mi připomínala populární Musorgského Píseň o bleše, též bydlící ve vznešené osobnosti.

Interpreti ani choreograf nezapřeli, že jsou žáky slavné choreografky, která rozuměla výrazovosti prvků českého lidového tance - Aleny Skálové.

Třetím souborem byla Ondřejnica. Líbila se mi už před rokem na velkém jevišti v Jihlavě při Celostátní přehlídce choreografií. Zde v menším prostoru, kde navíc bylo rozumět textům písní, tak důležitým pro vnímání jejich částí programu, zapůsobila na mne ještě víc. V prvním i druhém vstupu, v pásmu i v pevné kompozici jsem oceňovala obě choreografky, taneční i písňovou interpretaci i krásu materiálu, čerpaného z Janáčkova kraje jako dědictví "po meči".

V prvním bloku - hlasy dívek v Trávnicích, jejich aranžmá do prostoru ve smysluplné asymetrii, v živosti obrazu, který nikdy nestrnul do "sborové” šablony. Hlasy dvou sólistek - mladší a starší - ve dvou následujících písních - až k vyvrcholení: k lašským tancům Pilky, Dymák a Čeladenský v čistém, průzračném a dokonale "dotaženém" tvaru v choreografii Elišky Krejčíčkové a v přednesu jediného tanečního páru - muže a dívky. Takové bohatství prvků a jejich vazeb nepamatuji ani ve slavných a citlivých divadelních inscenacích Lašských tanců Leoše Janáčka.

Druhý vstup Ondřejnice do programu byla kompozice Nechoď tam, synečku, je tam čarovane .... Choreografkou je Yvona Voráčová. Ta k přednostem, které jsem pochválila u prvního bloku, přidala svůj cit pro emociálně silné vyjádření jevištního tvaru nejen v prvcích kroků a figurací, ale i v situacích v prostoru. (Viz dříve už v Trávnicích).

V Čepení nevěsty nic nepředpokládala a všechno ztvárnila. Gradaci v přivedení a náhlém ukázání nevěsty, jejího dívčího líbezného mládí pod "věnečkem" - pak stejně náhlé zakrytí děje snímání věnečku velkým třícípým šátkem, zpoza něho objevení vínku, vysoko v rukách družičky; pak jeho přenesení před trojcípou zástěnu. Vše se pomalu otáčí kolem osy až uvidíme mladou tvář začepenou šátkem "pod bradu", víla zmizela a je tu dívčí žena - vydaná, vdaná. Poezie symbolů i podání té proměny obdařilo následující tanec mladomanželů zvláštním napětím a výrazem.
Tak nadaní autoři i interpreti, spolu s krásou lidového materiálu, navzájem násobili vyznění celé kompozice.

Snad, že nás dnešek obklopuje častými vzruchy, efekty, dramatickými situacemi - zde tím více zapůsobí vzácnost prostoty a jednoduché krásy, ale i vyznění symbolů lidských životních křižovatek.

A tak i já - v okouzlení - hleděla na místo, kde tančila Ondřejnica, a vnitřně jsem přitakávala posledním slovům jejich poslední písně "...je tam čarovane!"

Zrcadlení. Divadlo U Hasičů, neděle 19. října 2003 v 19.30 hodin.