O víkendových dnech uprostřed června měli návštěvníci Plzně skutečně co dělat, aby zvládli alespoň některé z nabízených kulturních akcí. Na náměstí Republiky proběhl od 11. do 13. 6. historický víkend, paralelně s ním mezinárodní folklorní festival a konečně v těchto dnech vrcholil i jubilejní 25. ročník Skupovy Plzně. Vedle sedmi statutárních divadel se ho zúčastnilo i jedenáct menších skupin (resp. jednotlivců), z toho čtyři zahraniční (Slovensko, Maďarsko, Velká Británie). Tyto soubory uvedly třiadvacet inscenací, z toho sedm mimosoutěžních v jednatřiceti představeních. Pořadateli festivalu byly město Plzeň, Ministerstvo kultury ČR, Sdružení profesionálních loutkářů a konečně i domácí Divadlo Alfa.

Jako obvykle si povšimneme těch představení, která zaujmou kohokoliv, kdo se zabývá folklorem, etnologií či antropologií. Přitom je třeba upozornit na jisté vakuum v mých zprávách, neboť ačkoliv žádné z představení neprobíhalo souběžně s ostatními a dobře fungovala doprava mezi jednotlivými částmi města, posílená samotným divadlem, není v lidských silách shlédnout vše, byť by byl program sebezajímavější.

Nejprve tedy Tradičné bábkové divadlo Antona Anderleho z Banské Bystrice. Hrálo celkem třikrát, vždy o víkendových dnech a vždy na dvoře Národopisného muzea Plzeňska na náměstí Republiky. Přesto žádné z těchto tří vystoupení nepostrádalo improvizační charakter. Nezapříčinily ho však jen rušivé deštivé přeháňky, ale sama podstata lidového divadla, jejíž rodinnou tradici ctí slovenský loutkář se všemi náležitými zákonitostmi i finesami tohoto řemesla. Jako potomek slavného loutkářského rodu zdědil i záviděníhodný fundus, čítající 300 exemplářů marionet, které si i sám opravuje. Plzeňským divákům předvedl podstatně zkrácenou, asi dvacetiminutovou verzi Dona Šajna, v druhé půli je pak pozval do Nejmenšího cirkusu světa. Vtipnou kódou produkce byly tance inspirované lidovými tanci - čardášem, karičkou a odzemkem. Anton Anderle vodí své marionety sám a sám jim také propůjčuje svůj hlas, který je schopen jak výškového, tak barevného odstínění, podobně jako varhaník při práci s registry svého nástroje. Lidovému koloritu představení vydatně napomáhá i hra multiinstrumentalisty Jána Paloviče, pohotově střídajícího heligonku s různými druhy píšťal, včetně fujary vyššího ladění (H dur) a gajdami (A dur). Všechny tyto nástroje, spolu s úvodními zvuky Anderleho flašinetu, dokonale dokreslují prostředí, v němž se v minulém století podobná představení na středoslovenským dědinách či městech provozovala.

Vzápětí po prvním sobotním představení následovalo v Divadle Miroslava Horníčka představení jednoho herce a několika loutek. Tak byla na festivalu prezentována hra Šalom alejchem - mier s vami. Bratislavský umělec Ivan Martinko se v ní za hudebního doprovodu Mariána Krajčoviče uplatnil nejen jako vynikající herec, ale zároveň i jako scénárista, scénograf, režisér a tvůrce loutek. Nelze však opomenout ani celou řadu odborných poradců, s nimiž svůj umělecký projekt konzultoval a bez jejichž rad by jen stěží mohl dosáhnout tak působivého uměleckého celku. Tak byla festivalovému publiku dána možnost shlédnout představení dokonalého tvaru, prosté bezhlavého tápání či samoúčelných experimentů. Již samotný úvodní zvuk šofaru naznačil atmosféru, v níž se bude odehrávat příběh mlékaře Tojvieho, jednoho z oněch drobných židovských obchodníků, jimž bylo od dob dělení Polska na příkaz carské vlády určeno žít pouze v "zónách trvalého osídlení". Tojvieho starosti s dcerami, jimž chce výhodným sňatkem, ale vždy v souladu s židovskou vírou, zajistit dobrou existenci, se odvíjí na pozadí tzv. "velké historie” - doby vlády posledního ruského cara Mikuláše II., vyplněné zjitřenými sociálními a náboženskými poměry, radikalizací lidových mas, antisemitismem, krvavými pogromy, revolučními událostmi v roce 1905 i následnou hlubokou depresí. Rozčarování z neblahých okolností dovedou v podvečer první světové války osamoceného Tojvieho k nucené emigraci do USA. Autorem literární předlohy není nikdo jiný než jeden z největších klasiků literatury psané v jidiš Šolem Rabinovič, narozený r. 1859 v ukrajinské Perejaslavi (dnešním Chmelnickém) a píšícím pod pseudonymem Šalom alejchem. Ivan Martinko (1977) ztvárnil postavu starého, tvrdými životními událostmi těžce zkoušeného člověka, vskutku sugestivním způsobem. Názvu svého představení, jež si sice vypůjčil jak z každodenní komunikace, tak i pseudonymu velkého tvůrce, ale které se stalo všeobecně srozumitelným poselstvím, nezůstal nic dlužen. Právem mu tak byla udělena jedna z festivalových cen.

Jestliže pořadatelé letošního jubilejního ročníku zařadili na samotný závěr festivalu do Divadla Alfa jako avizovanou "třešničku na dortu” jarmareční "rakvičkárnu” Vitéz László v provedení Jánose Pályiho, poskytli plzeňským divákům mimořádnou podívanou, kterou je možné shlédnout v práci s maňásky jen velmi zřídka. János Pályi, absolvent a posléze i člen budapešťského Studia divadla Állami Bábszinhász, je znám svými pouličními kreacemi v řadě evropských i mimoevropských zemích. Od roku 1985 působil v divadle Ciróka v Keczkemétu, kde se stal spoluzakladatelem a posléze i vedoucím souboru Maskarások. Jako žák dnes již legendárního Keményiho se rád inspiruje pouťovým maňáskovým divadlem. Hrdina Vitéz László, svou oblíbeností v maďarském prostředí spříznění s českým Kašpárkem, italským Pinocchiem či ruským Petruškou, bojuje proti všem nástrahám mocných sil svým vtipem a důmyslem. Aby ohlídal začarovaný mlýn, vypořádá se nakonec se všemi protivníky zcela jednoduše - obyčejnou pánvičkou, která dopadne na jejich hlavu vždy ve správný čas. Svým temperamentním projevem Pályi dosáhl v průběhu hodinového představení neuvěřitelného tempa, aniž by se ale rozplynuly kontury děje, založeného na variačním principu. Svým úvodním "dialogem” s dětským divákem dokázal, že se jako skvělý divadelník může obejít i bez sémantické složky jazyka a nahradit ji gestikou, intonací a hlasovou barvou. Vystoupení maďarského hosta, jež proběhlo jako mimosoutěžní představení, tak patřilo k vrcholným zážitkům festivalu.

Skupova Plzeň se však ani tentokrát neobešla bez doprovodných akcí. Patřila k nim jednak výstava scénografa Petra Matáska v Galerii města Plzně, permanentní vystoupení anglického souboru Whalley Range Allstars s desetiminutovou vtipnou hříčkou určenou pro deset diváků s názvem Centrála, nakonec pak otevření Japonské zahrady, jejíž součástí se stalo i vystoupení amatérského loutkářského souboru Sakuragumi ze spřáteleného města Takasaki. Pohádku O knězi a lišce, jejíž syžet bychom nalezli i ve folkloru jiných národů, zhlédlo na 22. základní škole v Plzni - Doubravce dvě stě dětí z mateřských a základních škol. Představení japonského souboru bylo výsledkem loňského interpretačního semináře, který v Takasaki vedli členové Divadla Alfa Lenka Lupínková, Bohuslav Holý a Jan Rauner. I když byl příběh o lišce sehrán převážně v japonštině, děti se v ději dobře orientovaly, jak ostatně ukázala i následná beseda s L. Lupínkovou a jejími japonskými přáteli. Ti setkání s dětmi oživili ukázkami loutek, hraček, ale především předvedením tradičních technik, včetně i u nás dobře známých vystřihovánek origami. Kromě spousty dárků ze vzdálené exotické kultury si děti osvojily i první japonské slovo - arigato. Hlasitě vyslovené na samotný závěr vyznělo z dětských úst jako upřímné poděkování za setkání plné mimořádných zážitků.

Podobně jako každý festival i Skupova Plzeň pomáhá navodit mnohá osobní přátelství a svým zaměřením slouží k lepšímu poznání i těch nejvzdálenějších kultur