Dokumentární film Emilie z rodu Holomků režiséra Jaroslava Hovorky byl zařazen do seznamu konkurzních krátkých filmů festivalu Finále Plzeň 2004.

Podle upoutávky letošního festivalu českých filmů byl tento snímek věnován tematice holocaustu českých Romů, v dnešní době bohužel nepříliš akcentované. Jen občas proklouzne několik zpráv do tisku a kinematografie. Nejvíce zapůsobilo podle anonce drama matky, která za II. světové války byla přinucena tři ze svých šesti dětí obětovat koncentračnímu táboru. Okamžitě vznikla otázka: Jak se zachovat? Jak by člověk v podobné situaci jednal sám?

Scénárista a režisér snímku Jaroslav Hovorka citlivě a zcela nenuceně vedl svoji hlavní postavu k vyprávění o jejím životě. Nostalgicky si paní E. Machálková zavzpomínala na své dětství v cikánské osadě, na kamarády ze školních lavic, na továrnu, kde byla po příchodu fašistů nasazena už jako čtrnáctiletá. Světlou linií celého vyprávění byla vzpomínka na vše dobré, co pro ni lidé udělali, na kamarádství, na rodinu.

Její rod patří k známým cikánským rodinám v Čechách i na Moravě, měl svoji historii a v ní významné osobnosti - první advokát cikánského původu patřil do tohoto rodu aj. Podle slov paní Emilie, byl rod uznáván hlavně proto, že žili správně, že se děti učily, ostatní pracovali a ve svém okolí byli ctěni. Starosta městečka Nesovice, kde žili, podplatil gestapo a riskoval svůj život, aby rodinu paní Emilie ochránil před koncentračním táborem.

Byla řeč i o rasismu. Z hlediska ženy, která jako cikánka prožila tolik nesnází, je rasismus výsledkem nespokojenosti společnosti s tradičním způsobem života Cikánů. Dle hrdinky by měli Cikáni žít, "jak se patří...".

Duše paní Emilie Machálkové promluvila v krásných písních. I když této řeči nerozumíš, stačí jen se zaposlouchat a dívat se na obličej, v němž čas zpečetil prožitky.

Vrátíme-li se k otázce o dramatu matky, najdeme logické řešení: dobrovolně se nedokázala za nic v životě rozloučit ani s jedním ze svých dětí. Odvedla je všechny a připravila se na nejhorší - na smrt. Ale osud rozhodl jinak: jeden z fašistů napomohl celé rodině k útěku na svobodu.

Dokument Emilie z rodu Holomků svým jemným provedením, přesto působivým, pozorného diváka neponechá v klidu, naopak ho nutí k zamyšlení nad problematikou, a to nejen této menšiny v naší společnosti. V tomto spatřuji roli dokumentaristů jako prospěšnou a potřebnou. Díky tvůrcům kvalitních krátkometrážních projektů má a bude mít dokumentární film svoje publikum.