Jan Pivečka (1919 - 2004) byl synem Josefa Pivečky, továrníka v kožedělném průmyslu ve Slavičíně. Též vyučen ševcem byl firmou Baťa v roce 1946 vyslán jako obuvnický expert do zahraničí. Celých 43 let se věnoval rozvoji obuvnického průmyslu v mnoha zemích světa. Působil v Indii, Pákistánu, Srí Lance, Indonésii, Senegalu, Tunisu, Maroku, Jižní Africe, Rhodézii, Kongu, Keni. Mnoho let žil a s úspěchem podnikal v Německu, nespočtem dalších zemí byl vyhledáván jako odborný poradce v oblasti obuvnictví a kožedělné výroby.

Po návratu do vlasti, přestože zjistil, že zde již není nic z toho, co kdysi započal a na co by mohl navázat, nezatrpkl a s optimismem se pustil do mravenčí práce s cílem rehabilitovat ševcovské řemeslo, poučit mladou generaci ze svých bohatých zkušeností. Výrazně podporoval činnost mládeže v mnoha oblastech, především v oblasti kultury a vzdělání. Po léta byl patronem dětského národopisného souboru Slavičánek a pravidelně přispíval i přímo se aktivně účastnil pořádání Mezinárodního festivalu dětských souborů Písní a tancem v Luhačovicích.

Pro žáky a studenty celého Zlínska organizoval literární i výtvarné soutěže, zprostředkoval setkání s dalšími českými osobnostmi světového významu. Vybízel mládež k činnostem, jež napomáhají k hrdosti a sebevědomí, k poctivosti, k touze po vzdělání a seberealizaci, ale i k pokoře a lásce. K pokoře a lásce k přírodě, lidem a místu, kde žijí. Příkladem jeho aktivního přístupu je veřejnosti sloužící přírodní park s unikátními dřevěnými sochami, valašská dřevěnice s lidovou výrobou ručně šitých papučí, akce záchrany žab v krajině Bílých Karpat - výsledky řady úspěšných projektů Nadace Jana Pivečky.

Ráda bych zde vyjádřila poděkování a vzpomínku na vzácného člověka, s nímž jsem měla také tu čest krátce spolupracovat.

Pana Jana Pivečku, jsem poznala především jako muže - světáka. Obdivovala jsem, jak z výšky své postavy s přehledem i s nadhledem dokáže zhodnotit situaci a adekvátně ji nasměrovat ke svým představám. V jeho vystupování se odrážela moudrost a životní zkušenost, avšak nikdy pýcha, nýbrž hrdost. Jan Pivečka byl nejen výborným vypravěčem, ale také skvělým posluchačem. Měl blízko k mládeži, protože on sám byl stále velkým malým chlapcem s věčně našpulenými rty, z nichž se dala vytušit tichá nepoznatelná melodie naznačující pohodu. Tiché pískání se linulo z jeho rtů kdykoliv, kdy právě nehovořil. Tak jsem jej pozorovala například v situaci, kdy oblečen ve valašský kroj, obklopen dětmi, vystupoval v roli ševce ve folklorních hrátkách. Byl velmi zapálený do všech činností směřujících k udržení tradic jeho milovaného kraje, o němž dokázal šířit tu nejlepší pověst do světa. Způsob jeho komunikace, kdy s naprostou samozřejmostí používal mobilní telefon, počítač, fax a další technické vymoženosti, jejichž arzenál pod nátlakem potřeb neustále rozšiřoval, stejně jako pohotová konverzace v několika jazycích, byl překvapující a pro většinu lidí z mého okolí je asi nepřekonatelný.

Když se po létech vrátil z ciziny do svého Slavičína, zbylo zde už jen pár jeho kamarádů z dětství. Jedním z nich byl také můj strýček Ludvík Švihálek a mně se dostalo toho potěšení zprostředkovat setkání dvou kluků, kteří s neopakovatelnou radostí zavzpomínali na své společné zážitky z mládí. Dnes, žel, už oba nejsou mezi námi.

Jsem ráda, že jsem také měla tu možnost vzít si něco málo z toho mnohého dobrého, co pan Pivečka štědře rozdával. Radost ze života a víru v dobro.

Vzpomínku na pana Jana Pivečku budu užívat jako posilující lék. Čest jeho památce.