Držitel titulu
"Nositel tradice lidových řemesel"
za rok 2002

Pan Miloslav Trefanec se narodil 26. prosince 1942 v Čínově, malé vesnici nedaleko Klatov. Kouzlo kovářského ohně mu učarovalo již v raném dětství a jeho touhou bylo vyučit se kovářskému řemeslu.

V letech 1957 - 1961 se tedy učí v oboru kovář a podkovář. Tři měsíce v roce tráví na Zemědělském učilišti Mšené-Lázně, okres Roudnice nad Labem, devět měsíců je věnováno vlastnímu řemeslu. Tuto praxi absolvuje na statku v Novém Čestíně, okres Klatovy. Vzhledem k tomu, že při statku existuje velký chov koní, je značná část výuky věnována podkovařině. Vlastní kovařina je zaměřena především na opravu vozů a zemědělského nářadí.

Po základní vojenské službě pracuje jako kovář na Školním statku v Klatovech, u Státních meliorací v Klatovech, ve Strojní traktorové stanici v Klatovech. Jsou to bohužel léta krize a přerodu kovářského řemesla: takřka téměř mizí podkovařina, a z kováře se spíče stává strojní zámečník. V této době si pan Trefanec vybudoval doma malou dílnu, kde si zkouší a osvojuje staré technologické postupy kovářského oboru. Chce, aby výrobky měly i kus duše svého tvůrce, aby to nebyly předměty z anonymní sériové velkovýroby. Objevují se i první zájemci o produkci p. Trefance. Objednávají si ponejvíce krbové nářadí a stavební kování.

V 80. letech se stává zaměstnancem Okresního stavebního podniku Plzeň-sever, Závodu pro obnovu památek. Byla to firma, která se v západních Čechách začala zabývat opravami nemovitých kulturních památek. Z větších zakázek je dobré připomenou mříže ochozu věže kostela sv. Bartoloměje v Plzni a okenní mříže klášterního objektu Státní vědecké knihovny v Plzni.
Již na počátku roku 1990 si pan Miloslav Trefanec zažádal o oprávnění k podnikání. Ve skromných dílenských podmínkách začíná se samostatnou živností a snahou především vyhovět přání zákazníka, ale hlavně chce obnovit a podržet tradici a životaschopnost kovářského řemesla. Postupně si svépomocně vybudoval novou dílnu se slušným vybavením. Jak ale pan Trefanec uvádí, tím že ho živnost dnes musí uživit, ztratil svého "koníčka" kovařinu, neboť pro výrobu je určující poptávka zákazníka. známost kovářské osobnosti p. Trefance v regionu a kvalita jeho práce však zaručují přízeň investorů oprav nemovitých kulturních památek, pro které se opravují mříže či zhotovují nové, rekonstruují vrata nebo dveře. Pan Trefanec má pochopení i pro přání "malých" zákazníků, kteří za ním přicházejí ponejvíce s objednávkou zhotovení a oprav různého nářadí, stavebního kování či doplňků interiérů (klepadla, věšáky, svícny a další drobné ozdobné předměty, mříže apod.)
Pan Trefanec ve snaze o zajištění životaschopnosti živnosti se nevyhýbá ani dalším zakázkám, které mají spíše charakter zámečnického řemesla. Důsledně však technologii výroby rozlišuje podle pravidla: kovář kuje železo a zámečník piluje, kovář materiál seká a zámečník řeže, kovář železo probíjí a zámečník vrtá.

Ve snaze o získání dalších zkušeností a dovedností potřebných pro uchování tradic technologie kovářského řemesla se pan Trefanec nikdy nebránil konzultacím, setkáním a výuce u kovářských mistrů. Tradiční je účast na přehlídce Hefaiston - setkání uměleckých kovářů na hradě Helfštýně. Nezapomenutelné zážitky jsou spojeny se "zkušenou" u opravdu lidového kováře a muzejníka, písmáka p. Václava Votavy z Předslavi (1914 - 1993).
Problematiku kolem kovářské živnosti i umělecký růst pomáhali panu Trefancovi zvládnou např. Bohuslav Jirků, majitel a šéf velké umělecké kovářské dílny v Pelhřimově, Ak. soch. Petr Šturma z Prahy, prof. Alfréd Habermann, působící dnes v Rakousku či další přední rakouská kovářská dílna Josefa Neiderbauera.

DALŠÍ INFORMACE: http://www.nulk.cz