PO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY UVODNI STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA HLAVNÍ STRANA MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ ZLÍNSKÝ KRAJ OLOMOUCKÝ KRAJ JIHOMORAVSKÝ KRAJ PARDUBICKÝ KRAJ KRÁLOVEHRADECKÝ KRAJ LIBERECKÝ KRAJ VYSOČINA PRAHA STREDOČESKÝ KRAJ ÚSTECKÝ KRAJ JIHOČESKÝ KRAJ PLZEŇSKÝ KRAJ KARLOVARSKÝ KRAJ

ENCYKLOPEDIE FoS
Základní informace o FoS ČR
Adresář FoS
Partneři FoS
Folklorní festivaly FoS ČR
Folklorní soubory FoS ČR
Folklorní materiály
Folklorní projekty
Folklor a media
KALENDÁŘ FOLKLORU
Folklorní akce a lidové umění
Festivaly FoS ČR
ZAHRANIČNÍ AKTIVITY FoS
Zahraniční aktivity
Zahraniční festivaly
Výměny a nabídky
Kolečka a půlkolečka
AKTUALITY A ZPRÁVY
Aktuality, novinky, zprávy, ...
Poskytované dotace
Archiv článků
FOLKLOR A TRADICE
Časopis Folklor
Folklor a lidové tradice v ČR
Etnografické členění ČR
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla
Kroje a lidové oblečení
SLUŽBY
Vyhledávací centrum
Pro registrované

Časopis FOLKLOR


DOPORUČUJEME
Zpíváme pro radost
 
 

Chodské pověsti a legendy Marie Korandové [ Lidové tradice ]

Také máte stále častěji chuť sáhnout po knize, jejíž jazyk by vám připomněl nikoliv smutný pahýl, ale košatý strom, z něhož byste si mohli utrhnout pouze chutné a šťavnaté ovoce? Knihu, jejíž text by se střídal s ilustracemi, které by se nevzdálily obsahu, ale naopak s ním tvořily libozvučný akord?
Knihu, jež by vás provedla krajinou (možná jste se v ní kdysi pohybovali), kde mnohé vsi a městečka pulsují plnokrevným životem, zatímco jiná byla dávno umrtvena a zapomenuta? Pak vězte, že takové knihy existují.

Plzeňská rodačka Marie Korandová (1936), vynikající lingvistka (někdejší odborná pracovnice dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze a historického oddělení Ústavu Ľ. Štúra SAV, spoluautorka Historického slovníku slovenského jazyka) se po půvabných Pročpohádkách opět vrací do kraje svých předků, a sice na malebné, ale zároveň drsné Domažlicko. Kraj, na západě ohrazený kdysi neprostupným hvozdem hraničních hor. Tato slova dnes zní možná až příliš nadneseně, ale není tomu ještě tak dlouho, co byla zdejší krajina takto vnímána. Jinak by se zde sběratelé nemohli setkat s obry, skalníky, divoženkami, polednicemi, polodníčky, klekáníčky, strážci pokladů, světlíčky, vodníky, ohnivými muži, čerty, čerchmany či prašivci. Ať přístupné, či nepřístupné místo, každé je oživeno množstvím postav, které sem zavál jejich tragický životní úděl. Kdybychom je postavili vedle sebe, byla by to vskutku pestrá společnost - zámecká paní vedle sedláka, rytíř s lupičem, myslivec s pytlákem, nakonec pak Kozina vedle všemi zatracovaného Lomikara. Spisovatelka je všechny důvěrně zná. Četla o nich u svých předchůdců - Boženy Němcové, Jana Františka Hrušky, Jindřicha Šimona Baara, Adolfa Weniga, Jiřího Kajera, Hany Štěpánkové, Jaroslava Kramaříka, Rudolfa Svačiny aj., ale poznala je i z živého vyprávění svých rodičů, prarodičů a jejich vrstevníků.
Probíráme-li se jednotlivými postavami a postavičkami, jež lidská fantazie opředla nejroztodivnějšími vlastnostmi, znovu si uvědomíme nezáviděníhodnou úlohu ilustrátora. Představme si kupříkladu takového škalníka: "Vidět škalníka nebývala žádná vzácnost. Někdy vypadal jako ohnivý had nebo veliký ohnivý pták. Drápy měl jako srpy, klofák jako píku a ocas dlouhý, že se táhl přes kolik lip. Když vyletěl do výšky, nesl za sebou zář, zrovna jako kometa. S večerem přicházel škalníkův čas. Vídali ho v povětří jako ohnivé koštiště. Nad některým stavením zakroužil, přetrhl se, udělaly se z něho tři hvězdy a škalník zmizel. Zapadl komínem buď k bábě čarodějnici na večeři, nebo ukrást hospodyni v lochu smetanu. Škalník měl náramně chlupatý jazýček, ale neznal míru. Když byla smetana dobrá, rád přebral a potom leckde na hnoji si musel ulevit. Ráno v těch místech bývaly loužičky másla nebo sražené smetany."

Další obdiv proto musíme vyslovit plzeňské malířce Marii Lacigové (1928).
My, co žijeme vedle ní, víme, s jakou odpovědností umělkyně přistupuje ke svěřenému úkolu. Často ji můžeme zahlédnout při našich procházkách, jak se snaží zachytit mizející svět plzeňských předměstí. K tomu všemu patří minuciózní práce v muzeích, ale i schopnost empatie - umění vcítit se do autorovy duše a správně odhadnout jeho úmysl. Po pohádkách Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena, Jindřicha Šimona Baara tedy přišly na řadu i Chodské pověsti a legendy Marie Korandové. Vydavatelství NAVA se tak může pochlubit titulem, přitažlivým nejen pro milovníky folkloru, ale pro všechny čtenáře, jimž leží na srdci krása české řeči a ilustračního umění.
Marta Ulrychová (pro časopis Folklor č.2/2006)

UMÍSTĚNÍ

DALŠÍ INFORMACE: http://www.fos.cz

Typ záznamu: Lidové tradice
AKTUALIZACE: Luděk Šorm (FOLKLOR.CZ) org. 24, 12.03.2006 v 14:18 hodin

Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
 
FOLKLORNÍ FESTIVALY
FOLKLORNÍ AKCE
TURISTIKA