![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
|||||
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]()
|
Šmykňa vykřesává jiskřičky radosti 15 letČasopis Folklor č.6/2005
Šmykňa - kovárna - je podle encyklopedie lidové architektury stavba k výrobě a opravě železných nástrojů, nářadí, podkov a jiných železných předmětů, používaná také při podkování koní.
"Šmykňa" - folklorní soubor, který vznikl v roce 1990, má se svou jmenovkyní společné nejen jméno, ale i úsilí a touhu poznat a zpracovat materiál k práci - slovenskou lidovou píseň. A proto "Šmykňa", stejně jako kovář v kovárně, tvrdě pracuje, aby výsledek jejího snažení byl ten "pravý", ten "nej... Jejím cílem je dát divákovi možnost nahlédnout do přebohaté studnice lidového umění a vykřesat jiskřičku radosti, štěstí a pohody.
Na úvod rozhovoru s vedoucími tohoto ostravského souboru, manželi Evou a Jiřím Machačovými, jsem si dovolil ocitovat či parafrázovat několik vět ze souborového webu. Ale přejděme k vlastnímu rozhovoru, který se uskutečnil u příležitosti nedávných oslav patnáctého výročí založení souboru. Otázka pro oba: Oba vás znám přes dvacet let, a tak vím, že ke slovenskému folkloru vás přivedlo společné a poměrně dlouhodobé působení ve VSPT Jánošík v Brně. Prozraďte ale, co vás přivedlo do tohoto souboru, kam se většinou nedostávali lidé, kteří by s jevištní prezentací folkloru neměli již předchozí zkušenosti. Kdy a kde jste vlastně začali objevovat svět lidových tradic a jejich scénického zpracování, a kdy u vás vznikla potřeba realizovat se právě v této oblasti?
Eva: Jako studentka střední školy jsem tančila v místním souboru a tak bylo mým přáním po přijetí na VŠ v tanci pokračovat. Při konkursu do VSPT jsem ani nevěděla, do čeho jdu, ale nikdy jsem nelitovala, že jsem se ho zúčastnila, protože mě práce v tomto souboru nadchla. Jirka: Vojna. Folklor jsem měl vždy moc rád a už v patnácti jsem měl svoji muziku. Hráli jsme všechno a všude, velice často i blbě, ale hrozně rádi. No a když jsem zjistil, že se svému koníčku můžu věnovat i na vojně, neváhal jsem a šel do toho. Otázka pro oba: Nakonec vás tedy osud přivedl do Brna. Ty ses, Jirko, propracoval z řadového muzikanta na primáše, a Ty, Evo, mezi přední tanečnice tohoto tělesa. Jak dnes vzpomínáte na tuto jistě náročnou etapu života, která vás nakonec svedla dohromady i v soukromém životě?
Eva: Moc ráda a s potěšením. Projeli jsme celou tehdejší republiku křížem krážem, potkala jsem řadu výborných lidí, získala přátele - prostě paráda. Jirka: Pro mě to byla naprosto nová zkušenost a vzpomínám na čas strávený ve VSPT Jánošík hodně rád, zvláště na muzikanty - kamarády, s kterými jsme prožili věci nepublikovatelné ani v bulvárním tisku. Vaším společným domovem se stala Ostrava. Kdo přišel s nápadem založit tam soubor, který se bude věnovat výhradně slovenskému folkloru?
Jirka: Dnes už těžko určit, v které hlavě ten nápad vzklíčil (prý jsem to byl já, říká Eva). Nikdo tomu asi neuvěří, ale náš soubor vznikl hned ze dvou důvodů. Ten první - v Ostravě byly regionálně zastoupeny všechny soubory (valašský, lašský , slezský, dokonce ostravský), ale v podstatě ve druhém největším slovenském městě chyběl právě ten slovenský. Ten druhý - pro nás důležitější - Eva po příchodu do Ostravy tady vlastně nikoho neznala a neměla kde tancovat - tak jsme to zkusili. To je pravda!!! Bylo těžké najít mezi mladými lidmi zájemce - muzikanty a tanečníky?
Jirka: Samozřejmě, že to nebylo jednoduché. Snad to bylo atraktivností repertoáru i tím, že pár slovenských studentů již tančilo v místních souborech, a zvědavost, co z toho vznikne, je přivedla k nám. Možná i proto jsme absolvovali již v prvním roce řadu vystoupení v sedmi tanečních párech a s cimbálovou muzikou. Přestože Ostravsko je oblastí, v níž vždy žilo a dodnes žije mnoho Slováků, jaké byly počátky? Nacházeli jste podporu a pochopení u zřizovatelů? A jak vás ze začátku vnímali diváci?
Eva: My jsme nikdy žádného zřizovatele neměli - od začátku jsme "majiteli" našeho souboru byli my, členové, a veškeré zařízení, kroje, nástroje, rekvizity jsme pořizovali ze svého nebo z honorářů za vystoupení. "Obyčejní" diváci nás vždycky, a doufám, že je to tak dodnes, vnímali a přijímali s nadšením. Horší to bylo s "rádoby folkloristy", kteří nám vyčítali, že si na něco hrajeme... Jak jste si rozdělili práci souboru a jak dlouho trvalo, než se vám podařilo sestavit dostatečný repertoár? A kdy jste začali dostávat pro "Šmykňu" první pozvání na vystoupení a festivaly?
Jirka: Od počátku jsme se snažili být soběstační jak po materiální stránce, tak hlavně po té umělecké. Všechny horeografie až na 2-3 výjimky dělala a dělá Eva jako vedoucí tance, a muziku já. Repertoárově jsme se dostali na kvalitní celovečerní program během dvou let činnosti, s tím, že každý rok obnovujeme zhruba 30-40 % programu. Takže " kdo chvíli stál, už stojí opodál". A první vystoupení? Asi dva měsíce po založení na besedě u cimbálu v Ostravě- Proskovicích, no a potom už to jelo. Jirko, o tobě je známo, že i v době, kdy už se "Šmykňa" rozjela naplno, ses jako muzikant nebránil spolupráci s dalšími lidovými hudbami. S kým vším si vlastně spolupracoval a jak se ti to dařilo skloubit s prací ve vlastním souboru?
Myslím, že když jsou rozumní lidé, tak se vždycky nějak domluví, někdy musí ustoupit jeden, příště druhý... Měl jsem vlastně velké štěstí, v roce 1987 si mě všiml už tehdy velice známý, slavný a výborný muzikant Jan Rokyta, šéf CM "Technik", a hraji s ním dodnes. I po vojně jsem docela často spolupracoval s VSPT "Jánošík" a po jeho zániku jsem se objevil párkrát i v jeho následníku Ondráši. Myslím, že za zmínku stojí i spolupráce CM "Šmykňa" s řadou folklorních souborů, které měly v různých obdobích problémy se svými kapelami - třeba s "Hlubinou", "Ondřejnicí" nebo "Souborem Ladislava Ševčíka". Byla toho prostě spousta - každý muzikant to zná. Jo, a má poslední láska - muzikantská (kromě "Šmykně") je nově vznikající kapela "Fidlikár". Aby toho nebylo málo, ty sis, Evo, na sebe po pár letech uvázala další povinnost - vedení dětského souboru. To jste potřebovali vychovávat dorost pro velkou "Šmykňu", nebo byla tak velká poptávka?
Je to mnohem prozaičtější - máme dvě děti, které mají chuť jak do tance, tak do muziky, a naši spolusouboráci jsou na tom podobně jako my, a tak "Malou Šmykňu" z 90 % tvoří vlastně naše děti. Zatím nikdo z nich neměl ještě 15 a podmínka pro vstup do "velkého" je mít o něco víc, takže musíme chvíli počkat. Zúčastňujete se také festivalů a akcí na Slovensku. A s jakým se tam setkáváte ohlasem a hodnocením? A co jiné zahraniční zájezdy? A jak vás přijímali tam?
Jirka: Musím se s jistou pýchou pochlubit (snad mi bude odpuštěno), že máme jen ty nejlepší zkušenosti, a mnozí ze slovenských diváků nám nechtěli ani věřit, že jsme z Moravy a nejsme všichni Slováci. Projeli jsme velkou část Evropy a všude nás přijali "za své". Nejlepší to bylo snad na obrovském mezinárodním festivalu v Turecku v Izmiru, kde jsme se potkali se slovenským souborem z Košic a myslím, že Turci poprvé a pořádně pochopili, co je to SNP. Jaké udržujete kontakty s ostatními soubory, které v českém prostředí rozvíjejí slovenské folklorní tradice? Kde se s nimi máte příležitost setkávat?
Eva: Existuje člověk jménem Vlasta Fabišík, který spolu s dalšími jemu podobnými jedinci vymyslel super akci "Jánošíkov dukát". Přijďte se podívat. Udržet folklorní soubor, ve vašem případě dokonce dva, na určité úrovni vyžaduje finanční i materiální prostředky - jak se je daří shánět přece jen "nečeskému" souboru? Kdo vás podporuje? Nezlobte se, že se na to ptám ještě jednou, ale opravdu mě zajímá, jak se shánějí peníze na folklor?
Eva: Mám pocit, že jsme asi divní, ale žádného sponzora v tom pravém slova smyslu nemáme a nikdy jsme neměli. Zatím jsme si dokázali vždycky na sebe "vydělat", i když je to mnohdy hodně těžké. Jestli o někom víš, dej vědět. Oslavili jste tedy 15. výročí činnosti vašeho souboru. Jaké vlastně byly oslavy? A jak jste s nimi spokojeni vy sami?
Jirka: Jsme docela malý soubor a tak ani oslavy nebyly nijak bombastické a omezily se na výroční koncert a pár doprovodných akcí. A spokojenost??? Jestli je vyprodaný sál a pár set spokojených diváků měřítkem - tak jsme rádi a spokojeni, i když (však to zná každý vedoucí) je stále co zlepšovat. Co považujete za největší úspěch v dosavadní historii souboru? Jaké jsou vaše další cíle a plány? A proměnilo se za těch patnáct let nějak výrazně národnostní složení v souboru?
Jirka: Největší úspěch? Asi, že máme s kým pracovat, lidi to baví, mají i při mnohdy drsné "makačce" chuť do tance a humor, který je neopouští. Eva: Národnostní složení je v podstatě stejné jak na začátku, i když přibylo více "Čechů", tedy Slováků druhé a třetí generace, kteří už moc běžně nehovoří "po slovensky". A naše cíle a plány? Přece pokračovat v tom, co děláme, a "dožít se", se souborem další patnáctky. Připravil: Viliam Dekan DALŠÍ INFORMACE: Ostrava Zveřejněno 27.11.2005 v 21:54 hodin ![]() součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ® |
|