Zubaté zimní slunce svými paprsky v ten den prozářilo okolní stráně i zasněženou pozlovickou náves, ležící hluboko pod katolickým kostelem sv. Martina z počátku 18. století, v němž byl v červenci roku 1891 pokřtěn mladý Antonín jako nejmladší ze sedmi dětí rolníka Josefa Václavíka. V dolním rohu návsi, naproti honosné barokní faře s erbem hrabat Serenyů z roku 1757, se nachází přízemní dům s pamětní deskou, která uvádí: "V tomto domě prožil své mládí pozlovický rodák, významný moravský národopisec, zakladatel muzea v Luhačovicích a autor knihy Luhačovské Zálesí prof. Antonín Václavík."

V parku pod kostelem i na návsi, kromě budovy fary a několika prastarých dřevěnic stojících dosud mezi ovocnými stromy v sadech za rodinnými domy i moderními vilkami, stojí další svědkové minulosti, které jistě A. Václavík často ve svém mládí míjel. Patří k nim kamenný kříž pod kostelem z roku 1763, socha sv. Jana Nepomuckého u hasičské zbrojnice (r. 1774), kamenný kříž jižně od kostela (poč. 18. století) nebo kříž nad Martincovým mlýnem (r. 1663). Tito všichni němí svědkové času jsou státem chráněné kulturní památky, jichž si pozlovičtí dodnes velmi cení, podobně jako výsledků práce a celoživotní činnosti svých rodáků.

Do přítomnosti mne uvedlo odbíjení věžních hodin a páteční odpolední vyzvánění. Přiblížil se začátek slavnostního setkání, jehož se kromě mnoha jiných zúčastnila dcera A. Václavíka Iva Drápalová se svým synem, současný universitní profesor Richard Jeřábek, manželé Věra a Jan Haluzovi, představitelé nakladatelství Atelier, které reedici knihy připravilo, I. Voštová a M. Bařinka, Vojtěch Josefík, starosta obce Biskupice a předseda i další představitelé místního mikroregionu a Vojtěch Jurčík, náměstek hejtmana Zlínského kraje.

Pod velkou portrétní fotografií usmívajícího se pana profesora z 50. let v příznačném klobouku všechny přítomné přivítala dětská cimbálová muzika ZUŠ z Luhačovic se svými zpěváky a naladila potřebnou slavnostní atmosféru, umocněnou nabízenou zdraví podporující pozlovickou pálenkou a koláči k zakousnutí.
Po nedlouhém úvodu předsedy mikroregionu osudy vzniku knihy přítomným přiblížila a práci svého otce A. Václavíka představila Iva Drápalová: "Kniha Luhačovské Zálesí byla poprvé vydána před pětasedmdesáti lety. Od té doby se svět hodně změnil. Nejde jen o změny technické, ale o změny celkového stylu života - změny, jejichž prudkost nemá v dějinách obdoby."

Kniha popisuje zaniklý svět. Stavby zobrazené na fotografiích či uměleckých dílech byly dávno zbourány či přestavěny. Kroj, dnes již málo autentický, se obléká jen při výjimečně slavnostních příležitostech. Pokud se ozývá zpěv, budou to nejspíše poslední hity vysílané rozhlasem či televizí. Staré zvyky se již z generace na generaci nepředávají a staré moudrosti byly odvrženy jako nemoderní, doplnila.
Objemná kniha A. Václavíka zachytila tento starý svět na poslední chvíli. A paradoxně nové technologie dovolily vydat knihu po tolika letech znovu, přestože již neexistují staré fotografie a štočky. Díky postupu skenování již nejsou potřebné.

"Můj otec", připomněla ve svém úvodu dále I. Drápalová, "vyrůstal v národopisně velmi bohatém prostředí, které miloval a které chtěl zachytit pro budoucnost. Jeho píle byla neuvěřitelná. Po první světové válce odešel do Bratislavy, do nového slovenského prostředí. Již po pěti letech - při plném zaměstnání na školním referátu - vydal obsáhlou studii Chorvátského Grobu s názvem Podunajská dedina. Zároveň složil maturitu (studoval původně reálku) a zapsal se na Filozofickou fakultu univerzity Komenského, kde později získal doktorát. O pět roků později vyšlo Luhačovské Zálesí, kniha ještě objemnější než Podunajská dedina", uzavírá své vzpomínky.

Vybavilo se mi, že během svých studií jsem k této fascinující knize (nejen rozsahem, ale především obsahem!) vzhlížel s velkým respektem. Byla trvalým a dokonalým zdrojem informací k probírané studijní národopisné látce týkající se výročního a rodinného zvykosloví, lidové kultury materiální i folkloru. Prostě i pro mne, studenta původem z moravského venkova, byla studnicí nepřeberného poznání a seznámení se s lidovou kulturou blízké oblasti v nedostižném záběru.

V čem však spočívala ona schopnost A. Václavíka popsat téměř na poslední chvíli všechny tyto hodnoty lidové kultury Zálesí, shromáždit tolik různorodého materiálu, vyhodnotit jej a dát poznatkům řád, smysl a jasnou výpovědní hodnotu? To nám vysvětluje svými dalšími vzpomínkami opět dcera autora knihy I. Drápalová slovy: "Vzpomínám si, jak tatínek každý den ráno odcházel do práce, po návratu si trochu odpočinul a pak dlouho do noci psal. Na výzkumy padly neděle a prázdniny. Nedílnou zásluhu ovšem měla i maminka, jeho manželka Lucie. Naučila se psát na psacím stroji a tatínek jí svá díla diktoval. Pak ještě přepisovala načisto ty stovky a stovky stránek tatínkova nepříliš čitelného rukopisu. Ti dva odvedli práce, na níž by se dnes podílely celé týmy a na něž by se vypisovaly granty. Jedinými nástroji byla tužka a papír a malý psací stroj. Žádné diktafony či počítače..."

Národopisné znalosti A. Václavíka byly na sklonku jeho života nepředstavitelně rozsáhlé. Jeho znalosti mu dovolovaly klást otázky, jimiž u pamětníků vyhmátl polozapomenuté, hluboko zapadlé události. Známá je historka, kdy mu při terénním výzkumu jedna stařenka se smíchem pověděla: "Však vy ze mne dostanete i to, co já nevím!
Tehdy jsem byla mladá, ale s hořkostí jsem si přála, uzavírá své vzpomínky na otce I. Drápalová, kéž by byli lidé moudří a nechali tatínka jen aby psal a psal, aby zachytil na poslední chvíli všechno to bohatství lidové kultury, a ne ho nutili, aby chodil na všelijaká nesmyslná školení, jimiž padesátá léta tak oplývala!

Antonínu Václavíkovi jistě nikdy nepřišlo na mysl, že by jeho Luhačovské Zálesí mohlo ještě jednou knižně vyjít. Věřím však, že by měl nepochybně velkou radost, že se tato kniha i po pětasedmdesáti letech opět v plné kráse dostane do rukou nové generace čtenářů, která jistě ocení práci, kterou pro svůj rodný kraj konal s takovou láskou a s takovým sebezapřením.

Časopis Folklorního sdružení - Folklor č. 2/2006 přinesl o knize Luhačovské Zálesí ještě tento rozhovor:

Jaká byla práce na reedici knihy A. Václavíka Luhačovské Zálesí, jsem se zeptal Ireny Voštové a Miloše Bařinky z nakladatelství ATELIER IM Luhačovice.

Jaký byl první podnět k reedici knihy a kdo se na vydání podílel, kdo je garantoval?
Dílo Antonína Václavíka se bezprostředně vztahuje k našim edičním plánům, neboť již třináct let jsou jednotlivé vydavatelské počiny zaměřeny cíleně na okruhy, které nás zajímaly vždy. Věnovali jsme především velkou péči vydávání knih autorů z třetího odboje a celou dobu spolupracujeme s Konfederací politických vězňů. Mnozí odešli do zahraničí a my se mohli seznámit jak z vydávaných děl, tak z pobytu v cizině s jejich osudy, myšlením a cíli. Většinou jsme věnovali pozornost Čechokanaďanům, z nichž mnozí nejen díla beletristická (Jiří Klobouk, Jaroslav Havelka, Milan Havlín, Věra Rollerová, Josef Čermák), ale také odborná a vědecká (Josef Čermák, Josef Svoboda, Antonín Pončík aj.) vydali v našem nakladatelství. Další vydavatelské zájmy jsme spojili s autory, jejichž odkaz jsme chtěli obnovit nebo zachránit. Šlo o díla katolického kněze P. Františka Müllera, který byl svou činnosti literární i sběratelskou proslaven jako autor i kazatel velmi svérázný a populární. Zájem o jeho díla vycházel opravdu z řad obyvatelstva a také měly reedice svůj úspěch.
Již zde jsme si vyzkoušeli přímou práci se čtenářem - zájemcem - a většinou jsme osobně zajišťovali distribuci těchto děl. Konečně podobnou praxi jsme uplatnili také u dalších knih. Celkem jsme v malém nakladatelství vydali asi padesát knih v několika edičních řadách.

Při distribuci děl P. Frant. Müllera jsme se často setkávali s dotazem, zda také vyjde dílo Luhačovské Zálesí od Antonína Václavíka. My na knihu také často mysleli, ale bezprostřední impuls vyšel od starosty obce Kaňovice Josefa Bernatíka a starostky obce Pozlovice, Olgy Tkáčové, která se stala iniciátorkou praktické realizace. Celkově byl záměr dobře přijat i v radě mikroregionu Luhačovské Zálesí - vždyť oblast nese stejný název a většina starostů se vyjádřila s pochopením a podporovali záměr.
Několikrát jsme se sešli a konzultovali práci. Byla vytvořena redakční rada, kde mimo jmenovaných starostů a nakladatelů pracovali ještě předseda mikroregionu Vojtěch Josefík a místopředseda Bohumil Marhoul, starosta Luhačovic.

Vydání nebo reedice knihy, i méně obsáhlé než je Luhačovské Zálesí, znamená zajistit dostatek předplatitelů nebo sponzorských finančních prostředků. Jak se vám podařilo překonat tento problém?
Jak jsme se již zmínili, zajišťovali jsme finanční prostředky k vydávání našich knih vždy cestou kontaktů s firmami, zájemci a vždy jsme museli obětovat mnoho osobního času k objíždění firem a institucí a jen ve spolupráci s nimi a za jejich podpory jsme mohli vydávat. Někdy se stalo, že jsme obdrželi menší dotaci, anebo autor obdržel (např. z univerzity, kde působil) finanční podporu. V případě vydání knihy Luhačovské Zálesí došlo ke kombinaci obou forem. Jednak se zúčastnili sponzoři formou partnerství a jednak se podařilo předložit projekt Krajskému úřadu ve Zlíně a ten na jeho vydání schválil grant. Bylo to pro vydání díla tou hlavní finanční pomocí, ale grant je vždy vázán mnoha "jističi bezpečnosti při vyúčtování a distribuci", a tak přibyly i dosud neznámé starosti. Všechny jsme řešili společně v redakční radě.

Z našich předchozích rozhovorů vím, že zájem o knihu i povinnosti vydavatele, jímž je místní mikroregion, převýšil možnosti reedice a že kniha již v den křtu byla vlastně rozebrána. Mohli byste naše čtenáře informovat, jaké jsou možnosti knihu objednat, na jaké případné adrese a jaká je její cena?
Zájem o knihu byl velký a při distribuci bylo nutno dodržet všechna pravidla grantu. Kniha byla prodána všem, kteří si ji včas objednali a část podléhala grantovému schématu rozdělení. Nakladatelství je nositelem autorských práv a mikroregion práv majetkových. Trochu spletitá situace, ale při dobré shodě se zatím daří vše vyřešit. Zdá se, že by se mohlo realizovat i další vydání, ovšem hlavní slovo mají nositelky autorských práv (dcery prof. Václavíka). Pokud je pro nakladatelství prodlouží, je vydání možné, ale nevíme, zda mikroregion by mohl finančně opět nové vydání zajistit. Vše by asi již leželo na bedrech nakladatelství, a tím by pro menší počet výtisků jistě došlo ke zvýšení ceny. Zatím jsou jen zájemci, jistě budeme včas informovat v novinách i v časopisech, jak se záležitost vyvíjí.

Vydání takového skvostu je vždy významným edičním počinem. Mohli byste se našim čtenářům svěřit se svými pocity, které vám práce na reedici i samotný křest knihy přinesly?
Ano, považujeme vydání za silný zážitek. Při práci na knize jsme poznali také zajímavé osobnosti. Především rodinu Antonína Václavíka. Projevili velké pochopení a vstřícnost, mnohé poradili, objasnili, poskytli doplňující materiál, fotografie. Každé setkání i rozhovor s nimi nás povzbudil v odvaze pokračovat. Velmi vstřícně se k nám choval a spolupracoval s námi nástupce Antonína Václavíka na univerzitě v Brně, Richard Jeřábek. Pečlivě vypracoval pro toto vydání Václavíkovu bibliografii, účastnil se slavnosti na počest Antonína Václavíka v jeho rodných Pozlovicích, byl vždy ochoten nám poradit a povzbudit nás. Jistě jako odborník se na naši práci dívá i kriticky, ale také chápal vždy těžkosti, s kterými jsme zápasili. Práce při propagaci života a díla Antonína Václavíka byla zásluhou Blanky Petrákové zveřejněna i v tomto díle jako podrobná studie, která bude navždy významného národopisce připomínat. Také redaktoři z novin a časopisů, majících blízko ke kraji a tematice, se účastnili slavnosti a křtu knihy. Jsme jim velmi vděčni za jejich články a hodnocení práce nakladatelství a zejména života a díla Antonína Václavíka.