|
Letošní F SCÉNĚ opět dominoval OndrášLetní folklorní večery, lapidárně nazývané F SCÉNA, se letos konaly již podeváté. Tradičně odstartovaly na špilberském hradním nádvoří ve čtvrtek 22. června, odkud se hned den poté přemístily na mnohem komornější nádvoří Staré radnice, kde se z nich návštěvníci těšili až do jejich posledního akordu v sobotu 22. července 2006.
Postupně se během 31 dnů představily tyto soubory: VUS Ondráš, který je hlavním pořadatelem této přehlídky (22.6.), s tematickým záhlavím Souznění pod Špilberkem se dvakrát uskutečnil koncert národnostních menšin žijících na jižní Moravě (23. a 24.6.), Slováky letos reprezentovala Bystrina z Banské Bystrice (29.6. až 1.7.), severní Moravu o týden později Slezský soubor Heleny Salichové z Ostravy (6. až 8.7.), pak opět došlo na Ondráše (13. až 15.7.) a o finále se postaral soubor Úsměv z Horní Břízy z Plzeňska (20. až 22.7.). Autoru těchto řádků nebylo dopřáno stihnout celou přehlídku, podstatnou část festivalu se však zmapovat podařilo.
Nad zahájením letošní F SCÉNY visel na poslední chvíli otazník: noční bouře vážně poškodila pódiovou konstrukci, na které se za pár hodin měli objevit první účinkující. Nakonec se škody podařilo zahladit a i počasí se umoudřilo a vzalo na sebe snad tu nejlíbeznější horkoletní podobu.
Hlavní slovo měl toho večera sice Vojenský umělecký soubor Ondráš, ale ten dal prostor i dvěma hostům. První z této dvojice byl Soubor bulharských lidových tanců Pirin, který působí v Brně a který pak dostal slovo i po oba následující dny na "menšinových večerech". Pirin, který správně asociuje pohanského boha Peruna, nezapřel balkánské prakořeny, které navíc jemně esencoval orientální monotónností. Svým způsobem se mu podobal i druhý z hostů - venezuelský soubor Danzas Carúpano. Ten ale přece jen víc vsadil na melodii, přičemž volil ty parádně chytlavé. Jejich "nekončící repete" nebyla jen gradace, ale snad už i předstupínek extáze, který dával průchod stále emocionálnějšímu pohybovému projevu. Jistou rituálnost výjevu umocňovaly i přebohatě barevné exotické kostýmy a masky, které jistě souvisely s tradičními kultovními obřady. Není divu, že se těmto temperamentním Jihoameričanům podařilo roztančit i publikum: v závěru sestoupili totiž z pódia a divoký rej mohl pokračovat i mezi návštěvníky na špilberském nádvoří. Třeba předvedené dva kratší bloky někoho z diváků nalákaly do Strážnice na tamní folklorní festival, který byl hlavním cílem daleké cesty těchto vitalitou překypujících hostů. Ondráše čekaly tři vstupy. Dramaturgicky těžil z pásma Povedená sezona aneb Z každého rožku trošku. Úvodní velikonoční reminiscence zněla jistě trochu anachronicky - ostatně vůbec lze říci, že celý takřka tříhodinový folklorní maraton nabíral na správně nažhavených obrátkách až ve své druhé půli, kdy se všechny tři soubory předháněly, kdo bude ohnivější. Přesto bych z předpřestávkové půle rád zmínil alespoň bravurně tančícího Michala Černotu ve Valašském odzemku. Ondráš pak exceloval v náležitě odvázané tečce večera. Při vší úctě k Venezuelanům pomyslná palma vítězství připadla právě těmto "zbojnickým" Brňanům. Třeba v ryze instrumentálních Balkánských střípcích, jejichž závěr se musel dvakrát opakovat, se muzicírovalo jak o život a finální číslo Po myjavsky pak náležitě zapotilo jak tanečníky a muzikanty, tak skandující publikum. Že má svatý Petr zřejmě folklor - a Ondráše obzvlášť - rád, bylo patrno i z toho, že se pár desítek minut po posledních ondrášovských akordech rozpršelo a dokonce i několikrát škádlivě zablýsklo.
Tak nazval svůj program Slezský soubor Heleny Salichové, který působí při Vysoké škole báňské - Technické univerzitě Ostrava. Salichová není ani choreografka, ani primáška, ale akademická malířka, jinak sběratelka regionálního folkloru, z jejíchž zápisů soubor zřejmě dodnes vychází. Repertoár Ostravanů se orientuje na vesnický folklor Opavského Slezska. Předvedené pásmo dávalo tušit, že zjevně zanícení a sympaticky se projevující folkloristé jsou na slovo vzatými strážci tradic. Žádná snaha zalíbit se za každou cenu a ohromovat pohybovou ekvilibristikou - ve všem vládla umírněnost, důraz na kolektivní projev a snad i trochu k vidu a sluchu prosákla někdejší mentalita tamního dělného lidu: nezbavit se tancem posledních zbytků fyzických sil, ale naopak si jím i trochu odpočinout, odreagovat se, přijít na jiné myšlenky. Tím ovšem nechci říci, že by diváci byli svědky nějakého permanentního adagiového šourání se na scéně, ale ten, kdo léta má možnost srovnávat folklorní projevy rozdílných regionů, zákonitě musí konstatovat, že v temperamentu jsou mezi nimi rozdíly. A zpravidla nemalé.
Rozhodně nelze říci, že by Slezané byli jednotvární. Pochlubili se melancholickou rozvážností, nechybělo však ani vzájemné mužsko-ženské škádlení a závěrečné laškovné tance s klobouky a cepy Před stodolum, za stodolum byly natolik humorné, že náležitě rozparádily jak účinkující, tak fandovské publikum. Číslo bylo snad až do té míry překvapivě vtipné, že si leckdo možná posteskl, že na takovou notu Slezané nezabrnkali během večera vícekrát. Jednu kritickou připomínku si však neodpustím: nebyl jsem sám, komu připadalo, že to cimbálce, v níž bylo zastoupeno hodně žen, neladí vždy právě nejideálněji (referuji o pátku 7.7.). Samozřejmě, že to nebyly žádné drásavé disonance, ale cvičené ucho přece jen občas bylo "jak na trní". Ondráši, Ondráši, jak dál?
Jak již bylo řečeno, Ondráš ze svého celovečerního pásma Povedená sezona aneb Z každého rožku trošku podstatnou část uvedl už v úvodu letošní F SCÉNY na Špilberku. Na Staré radnici pak tento program třikrát uvedl celý /referujeme o čtvrtku 13. července). Jestliže se leccos už na hradě zdálo diskutabilní, o to víc všechna manka vynikla v nepoměrně komornějším prostředí na staroradničním nádvoří. Velikonoční sekvence vyzněly tentokrát ještě anachroničtěji a ve večerním parnu působily stejně nepřípadně jako by se zpívaly vánoční koledy. Ani hudební úprava Zdeňka Vejvody, ba ani choreografie Jana Malíka nedokázaly zaujmout "jak se od Ondráše očekává". Do pauzy se pak pokračovalo z českých folklorních inspirací a pokladnic, ale tato dramaturgická oblast nikdy nebyla Ondráši nejvlastnější doménou. Kýžený odpich dle očekávání přišel až po přestávce, kdy se zabrousilo do Korytné, na Valašsko, na Kopanice, do cikánských zpěvů, do Maďarska, Rumunska i na Myjavu. Čím víc se blížil závěr, tím víc atmosféra v tom nejlepším slova smyslu houstla, tím vydatněji ze všech doslova lilo. Takže by se dalo říct "konec dobrý, všechno dobré". Ale...
To "ale" není jediné. Ondráš toho v podstatě moc nového nenabídl. Ona připomínka velikonoc po všech stránkách nemá daleko k vyslovenému úletu. Babské Klebetnice jsou ze starších Čertovinek. Figurální tance z Čech Mateníky také nevoní novotou. A zachraňovat celý program sázkou na jistotu v podobě ryze instrumentálních Balkánských střípků s fenomenálním flétnovým sólem Antonína Špačka (je autorem i hudební úpravy) a ohnivými houslemi primáše Lubomíra Graffeho a krkolomně efektním číslem Po myjavsky choreografek Lenky Kraváčkové a Ivony Čižmárové pod hudební upravovatelskou kuratelou Karla Martiše - to se dá sice poslouchat a koukat na to zatím "stále", ale Ondráš by měl o nové své programové tečce přinejmenším už alespoň začít přemýšlet.
Markantní slabinou však bylo průvodní slovo Martina Rezka: působilo velmi rozvláčně, "upovídaně", lacině, snad až podbízivě. Rezek, jinak schopný choreograf a tanečník, nekriticky exhiboval a v programu tak zbytečně vznikly retardační díry. Konferenciér svůj projev stylizoval do role sportovního komentátora, takže se mu ondrášovské vystoupení proměnilo ve sportovní utkání. O výhře Ondráše proto nemůže být tentokrát i vzhledem právě k tučné přehršli zbytečných slov vůbec řeč, nebyla-li to vyslovená prohra, pak nejspíše šlo o remizu. To Rezkova kolegyně Monika Brindzáková si při špilberském entrée vedla nepoměrně zdařileji a decentněji, ale i ona tentokrát se zcela chyb nevyvarovala. Smutnění nad čerstvou naší fotbalovou porážkou s Itálií by jistě slušelo ono okřídlené "méně bylo by více".
Přes všechny kritické připomínky nutno objektivně zdůraznit, že Ondráš letošní F SCÉNĚ stále kraloval. Pro ty, kteří jej vidí a slyší poprvé, je určitě senzací s obrovským muzikantským a tanečním potenciálem. Ti, co ho sledují léta, jeho mimořádné kvality znají a na jejich základě zákonitě chtějí stále víc, stále něco nového. Neskromné přání? Na druhé straně se Ondráš nepyšní jen jménem beskydského zbojníka, ale - na rozdíl od ostatních souborů vystupujících na F SCÉNĚ - i etiketou profesionality. A ta zavazuje.
Finále F SCÉNY se trefilo do tropických červencových veder. A tak bylo víc než žádoucí, aby celý tento letošní devátý ročník letních folklorních večerů končil odlehčeně. Ostatně závěry takovýchto přehlídek nemají být trudnomyslné, i kdyby snad sněžilo.
Folklorní soubor Úsměv z Horní Břízy ze severního Plzeňska si svůj veselý odpich vtiskl už do svého názvu, takže tu byl jistý apriorní předpoklad, že proklamovaný projev hravé pohody také naplní. A také naplnil - a to v míře chvályhodné. Všechny tři večery, jak jsem si ověřil (referuji o tom úplně posledním v soboru 22.července), humorem, úsměvností skutečně neskrblily. Soubor vznikl v roce 1958 - tehdy byla Horní Bříza ještě vesnicí, dnes je městem - a založil ho hudební redaktor-folklorista Zdeněk Bláha, který v jeho čele stojí dodnes. Dramaturgicky se čerpalo a dodnes striktně čerpá z folklorní pokladnice nejbližšího okolí mateřského zázemí, dále z Dolnobělska, Plasska, Kralovicka a samozřejmě vůbec z Plzeňska v širším slova smyslu. Česko určitě nepatří k velkým zemím, přesto je snad až překvapující, jak dokáže být folklor v jednotlivých jeho regionech rozličný. Plzeň je do značné míry synonymem výborného piva a ódy na tento lahodný mok zákonitě pronikly i do lidových popěvků a scének, takže nemohly chybět ani v nabízeném programu. Říká se ale, že po pivu těžknou nohy, takže snad oproti moravským chvalozpěvům na vínečko nebo slivovičku jsou tedy ty plzeňské o poznání přece jen zemitější - ostatně celý hudební projev opravdu nemá propastně daleko k nějaké správně odpíchnuté dechovce. Cimbál třeba samozřejmě chybí a člověk nemusí příliš fantazírovat, aby si na místě prvních a druhých houslí a kontrabasu dosadil výlučně dechové nástroje, které v Úsměvu zastupuje pouze dvojice klarinetů. Pořad, který finalisté letošní F SCÉNY nabídli, se jmenuje "Písně a tance plzeňských seveřanů" a zpěv tu zaznívá velmi často. O ten sólový se starali hlavně Václav Dolejš a Věra Rozsypalová-Bláhová, která také večerem provázela. Líbily se samozřejmě i kroje - pánským dominovaly žluté kalhoty, dámské si libovaly v tmavočervených sukních. A pokud jde o konkrétní přiblížení repertoáru, nechyběla třeba polka v různých svých podobách, tanec v dřevácích, ke sluchu přišel v humorné nadsázce i málem dnes už zapomenutý lidový nástroj fanfrnoch, jehož zvuk se musí "tahat za špagát z malého soudku", názorně se předvádělo, že lze hrát i na dřevěné hrábě, smeták apod. Úsměv si nehraje na profesionály, ostatně toto označení ve své prapodstatě o žádných uměleckých kvalitách ještě nevypovídá. To své "pěkně od podlahy" a hlavně s co největší porcí humoru, s gustem, zápalem, nasazením i upřímností a já nevím, s jakými ještě epitety, proměňuje v jiskry, které nemohou nezapálit diváky a posluchače. Pravda, člověk nemusí právě tento druh folkloru bezmezně milovat nebo alespoň vyznávat, ale trénovaný hudební cit a hlavně otevřené srdíčko velice brzy poznají, že tito nadšenci z Plzeňska přišli s těmi nejpoctivějšími úmysly podělit se s vámi o to, co sami považují málem "za svaté", a podle toho to také prezentují s očividným cílem potěšit i své okolí.
Pozn.: Pro puntičkáře připomínám, že Ondráš svůj program prezentuje ve slově "sezona" s dlouhým "ó", tedy Povedená sezóna aneb Z každého rožku trošku. Vzhledem k současnému předepisovanému krátkému "o" v tomto slově jsem si ve svém textu dovolil přihlédnout k současným pravidlům češtiny.
Autor celkového zhodnocení F SCÉNY 2006: Vladimír Čech Diskusní fórum čtenářů |
|