Nechtěl bych tuto otázku příliš bagatelizovat, ale musím přiznat, že to, jak jsem se dostal k folkloru nebylo nic cíleného. Jak vyplývá z výše uvedeného, pocházím z prostředí, které je po folklorní stránce velice řídké a v době mého mládí mi byl mnohem bližší Karel Hynek Mácha. Pojem "folklor" jsem snad do té doby ani neslyšel, možná "lidovka = dechovka", a to nebylo nic, co by mne zaujalo.

S lidovým tancem jsem se potkal až na vysoké škole, když jsem úspěšně absolvoval přijímací testy do Vysokoškolského souboru Zdeňka Nejedlého, a to jsem až do poslední chvíle netušil, že se jedná o taneční složku folklorního souboru. Nicméně zůstal jsem a zpětně už nedokáži definovat proč. Snad díky lidem, kteří tehdy tvořili členskou základnu souboru, pro jejich kamarádský přístup k nám začátečníkům.

Z počátku to pro mne byla vedle sportu jedna z pohybových aktivit pro vyplnění volného času. Hlavně fotbálek před a po zkoušce a závěrečné pivko v nedaleké hospůdce, to byly převažující dojmy. A také pestrá náplň nácviků - tehdy byl pro soubor typický repertoár tzv. "od Šumavy k Tatrám". Teprve postupem času přicházely akce jako Moravský ples v Praze, Strážnické slavnosti, Tvrdonice a další.

A také první možnost vycestovat do zahraničí, za tzv. "železnou oponu", a poznání, že folklor není pouze domácí fenomén. A to nejdůležitější - setkávání se s lidmi, s lidmi zapálenými pro věc, skromnými, dobrosrdečnými a nevím jakými dalšími vlastnostmi definovat ten zvláštní fenomén, který by výstižně charakterizoval lidi žijící lidovým uměním. Jednou, až budu dospělý a budu mít čas, tak o tom třeba napíši vědecké pojednání, neboť se domnívám, že tito lidé mají společné geny, bez ohledu na to, z kterého kouta Evropy pocházejí. Ale bez legrace. Čím jsem starší, tím více jsem bytostně přesvědčen o tom, že každý člověk by měl něco vědět o místu, kde přišel na svět, kde žije, vstřebat něco z životního stylu a vědění předchozích generací a s tímto vědomím a hrdostí teprve vstupovat do světa. Jsem přesvědčen o tom, že ten, kdo se naučí od svých předků postavit dům, vypěstovat strom či vinnou révu, zkrátka pracovat a při tom si zazpívat, nemůže být špatný člověk. Myslím, že folklor je hlavně o tom vážit si práce druhých a umění upřímně se radovat z dobře vykonaného díla. A já se jen snažím přispívat k tomu, aby se vytvářelo prostředí, které by, tak jako kdysi mne, mladého, vtáhlo a už nepustilo.

Nevím, nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel. Všechno to považuji za běžnou součást svého života (moje žena v tom "jede" se mnou) a nejspíš bych měl problém, kdybych měl definovat pojem "volný čas".

Těžko něco dodat k hodnocení desetileté činnosti Folklorního sdružení, které přednesl na slavnostním zasedání k tomuto výročí dr. J. Štika a které bylo otištěno v mimořádném, sedmém, čísle časopisu Folklor. Považuji je za výstižné. Snad bych jenom podtrhl skutečnost vlastního vzniku této organizace, kdy poměrně včas rozevřela svůj ochranný "deštník" nad desítkami souborů, kroužků a skupin, které ze svého středu vyvrhly odborové organizace a na které orgány státní správy a místní samosprávy pohlížely s rozpaky, protože byly tehdejší politickou lobby označeny za přisluhovače minulého režimu.

Mně osobně nejvíc mrzí, že se nám nepovedlo folklorní hnutí prakticky vůbec medializovat a v návaznosti na to, že jsme nebyli schopni pro ně zajistit větší finanční a materiální podporu. Ne že bychom se o to nesnažili, ale je to, jako bychom chodili kolem zakletého zámku. I přes to, že se představitelé našeho státu oficiálně hlásí k dokumentům UNESCO o ochraně lidové kultury, v našich veřejnoprávních sdělovacích prostředcích se to prakticky neprojevuje. Je samozřejmě pěkné, že existují a pracují státem řízené a financované instituce jako jsou například Ústav lidové kultury ve Strážnici nebo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a další, ale podle mého názoru je to žalostně málo k uchování dosud udržovaných a žijících lidových tradic a řemesel. Občas mne ze snu budí děsivá představa, že nás - folkloristy - současná konzumní společnost vehnala do jakýchsi "indiánských rezervací" a turisté nás tam přijíždějí očumovat jako vzácné exoty. Je potřeba hledat všemožné způsoby a metody, jak se podobné apokalypse vyhnout.

Mně osobně smysl územně správního uspořádání uniká. Ale je tu a musíme se s ním, chtěj nechtěj, vypořádat. I s tím, že některá naše regionální folklorní sdružení budou působit ve více územně správních celcích. Snad dojde k uplatnění teze o tom, že tyto orgány budou blíže dění v příslušném území a že tedy budou moci lépe toto území spravovat a řídit. Pro nás bude nezbytné sledovat, jak naplňují usnesení o ochraně lidové kultury. Volit do těchto orgánů ty politické subjekty a osoby, které se ve svém volebním programu k "naší" věci budou hlásit. Prostřednictvím zástupců z regionálních sdružení navazovat kontakty s příslušnými úředníky a hledat cesty, jak podporovat folklorní hnutí. Za tímto účelem bude dobré postupovat společně i s dalšími organizacemi a občanskými sdruženími, které pracují s dětmi a mládeží. Protože principálně vyšším zájmem je nabízet dětem a mladým lidem jiné alternativy, než jsou drogy, prostituce a podobné "vymoženosti" tzv. svobodného světa.

Byrokracie byla, je a bude. To je prostě fakt a spíš musíme počítat s tím, že se vstupem do Evropské unie ještě poroste. Tuto stránku v naší činnosti nemůžeme opomíjet, zvláště chceme-li využívat finanční prostředky ze státního rozpočtu nebo z jakéhokoliv veřejného rozpočtu.

O tom, že se najdou lidé ochotní a schopní hájit společné "nadregionální" zájmy, jsem přesvědčen. Při dnešní všeobecně vysoké inteligenční úrovni si lze jen stěží představit, že budou zrovna v našich řadách "hroši" s omezeným rozhledem. Samozřejmě, že vždy budou místní zvláštnosti a zájmy, ale o ty nám jde, jinak by to naše folklorní nebe byly chudé.