Obrovský dojem na nás tenkrát udělalo zpracování a interpretace cyklu lidových písní o bitvě u Slavkova; Slávka Jakubíčka napadlo jako prvého seřadit tyto písničky k sobě do pásma, a natočit je se svou cimbálovou muzikou, která působila při Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého v Praze. A tak se staly mnohé z nich hity našeho folklorního mládí v Techniku - Pod Slavkovem pod tú horú..., Tá mutěnská silnica... či Jede Francouz třema koňmi...; poslouchali jsme je pozorně, ba až analyticky, a přitom si je zamilovali až navždy - především díky Slávkovi Jakubíčkovi.

Na cimbál hrál velmi osobitě, jako jeho nástrojový kolega bych to nazval "selským" stylem, velice, velice připomínajícím Janáčkovy zápisy hry východomoravských cimbalistů. Jeho projev nikdy nebyl překotný, uplatňoval spíš metodu "vypíchnutí" důležitých nosných tónů v akordu, tu a tam se to odehrávalo i v široké harmonii. Paličky zvedal mnohdy dost vysoko (na rozdíl od např. Jaroslava Čecha), při hře se ponořil do ryze osobní - Jakubíčkovské - extáze. Cimbál mu byl spíš tlumočníkem myšlenek, než samotných tónů - a že měl těch myšlenek vždycky přebohatě! A sem tam si do cimbálu z celé síly "prásknul", zejména v basové poloze. Ostatně - i titul této mé vzpomínky připomíná jednu ze Slávkových oblíbených sedláckých, která nikdy nescházela, byl-li u toho...

Nota bene - ty sedlácké: v doprovodu k nim hrál až neuvěřitelně podobně jako vrbovský Jožka Kýr (1915 - 1968, dlouholetý cimbalista muziky Jožky Kubíka); úmyslně jsem porovnával jejich hru - a rozdílů bylo pramálo. Slávek to zřejmě od Kýra "odhleděl" - a to jenom potvrzuje mou osobní teorii, podle níž je každý cimbalista učitelem svých následovníků, aniž o tom ví, neboli "nechťa"... Po Slávkovi už jsem to cimbálové "kýrovství" u nikoho nezaznamenal; i na Moravském Horňácku se dnes preferuje spíš rychlost rukou, a maximální huštění harmonie na jednotku času (někdy až proti duchu písně). Škoda - od Slávka to stačilo "odhledět"...

U něj to ovšem šlo ruku v ruce s tvorbou partitur; orchestr byl v té době nepředstavitelně "žravý" a denně (!) potřeboval nové hudební "krmivo". Mám v živé paměti, jak končívala naše setkání v Brně, Strážnici, či na Horňácku: ... a napiš něco aj pro BROLN! Pár věcí jsem opravdu pro orchestr stvořil, a se mnou i další externisté, nicméně - tu hlavní tíhu nesl na svých upravovatelských bedrech Slávek sám...

Jakoby osudově mám právě v těchto dnech možnost jeho práci docenit; při práci na připravovaném profilovém kompaktním disku zpěváka Václava Harnoše dospívám k názoru, že většina snímků bude pocházet z Jakubíčkovy upravovatelské dílny. Výborná dramaturgie - tj. velmi kvalitně provedený výběr písňových titulů, ale také výborné aranže, v nichž Slávek Václava doslova "honí” po tóninách výš a výš, aby se zpěvákův tenorový poklad zaskvěl ve všech polohách a možnostech. Mnohdy se vám ten zpěv doslova "blýská”!

Dobře vím, že to často neměl lehké - ba, setkával se i s výtkami na adresu údajně "nadprodukce” úprav; řadě kritiků i "kritiků” se zdálo, že Slávek píše zbytečně moc (pro informaci - vytvořil na 1.400 úprav lidových písní a tanců). Nemyslím si to - jednak by se BROLN bez jeho úprav brzy ocitnul "na suchu”, jednak by brněnský rozhlas nevládl "pokrytím” všech základních podregionů Moravského Slovácka aranžemi i snímky, jak tomu dnes je. Občasné vlastní nejistoty o smyslu své práce překonával jak to nejlépe šlo - další dobrou prací. Úpravy, které uznával, byly u něj "takové voňavé”, o těch slabších ani nemluvíval. Na srdci mu vždycky leželo všechno dobré, co bylo, co je teď, ale také co s naší milovanou folklorní matérií bude, až my tu nebudem...

A ještě naposled k titulu vzpomínky: Slávkův život byl pravým opakem incipitu naší sedlácké: ON BYL DOBRÝ, OPRAVDU BYL...