Můj živý vztah k lidovému umění byl předurčený prostředím, ve kterém jsem vyrůstala. Moji rodiče Milena a Jiří Pitterovi tancovali v té době v souboru Kytice, nablízku byli manželé Čumpelíkovi, Harčarikovi, Růžkovi... Nadšeně jsme se sestrou sledovaly vystoupení, učily se písničky, poslouchaly doma nahrávky vynikajících lidových muzik.

Už v předškolním věku jsme začaly tancovat v dětském lidovém souboru při ÚDPM JF, pozdějším Rozmarýnku. Po dobu celé školní docházky nás trpělivě vedli manželé Věra a Ivan Muchkovi a paní Eva Zetová. Svými tanečními a pedagogickými zkušenostmi poskytovali celému souboru výjimečně kvalitní zázemí a totéž platilo o dudácké kapele a úpravách pana Karla Krasnického. Byli jsme parta nadšená, zlobivá i vděčná a odvažuji se tvrdit, že pod jejich vedením si mnozí z nás ve třinácti, čtrnácti letech o mnoho nezadali s dospělými tanečníky. S úsměvem vzpomínám na jedno sobotní odpoledne, kdy jsme s radostí a přehledem posloužili Miloši Vršeckému jako figuranti pro výuku posluchačů lidové konzervatoře. Těch pěkných vzpomínek je samozřejmě mnoho - společné zkoušky s muzikou, velká i menší vystoupení, přehlídky, zájezdy, soustředění.

První rok na gymnáziu byl zároveň i posledním rokem v Rozmarýnku a prvním hostováním v Kytici. Na jednom jediném vystoupení při jediném tanci jsem se na jevišti setkala s cimbálovkou Kytice a primášem Karlem Untermüllerem (byly to východoslovenské karičky v choreografii Jožky Harčarika).
Ve zmíněném školním roce jsem také absolvovala 1. cyklus hry na klavír na ZUŠ v Praze 8 - Libni ve třídě paní profesorky Jarmily Knotové. Kdybych tenkrát hrála tolik jako teď, neměla by se mnou paní profesorka tolik trápení a já tolik nervů. (Pro pobavení všech, kdo mě blíže znají, zde čestně prohlašuji, že z "lidušky" na Praze 6 mi bylo doporučeno v mých devíti letech odejít.)
S dospělým souborem Kytice jsem prožívala zvláštní období plné změn - svoji činnost ukončila cimbálovka, soubor se stěhoval do Letňan, spolupracoval s muzikou Jiřího Pospíšila a s Pražským dechovým orchestrem. Vlastní českou kapelu dal pak dohromady Aleš Luňáček z pražských vysokoškoláků. To už jsem kromě tancování hrála na dudy. A když jsem se po maturitě nedostala na VŠ do Plzně, začala jsem klavírní korepeticí podporovat vznikající dětský soubor Kytice.

Po jediném školním roce, ve kterém zároveň pracoval dospělý i dětský soubor, padlo na má bedra i vedení kapely. Shovívavost muzikantů i posluchačů musela být zpočátku velká. Nicméně základní hudební vzdělání, léta poslouchání kvalitních úprav lidové hudby a souběžné získávání vědomostí na katedře HV PedF UK začaly přinášet ovoce. Úzká spolupráce s mamkou na sále i doma napomohla vzniku drobných tanců i větších kompaktních celků (Všechno lítá, co peří má; Proč dudáci, když hrají, tupají; Co se v Čechách o ševcích zpívalo).
Kupící se zkušenosti a všestranná podpora ze strany katedry HV mi dodaly odvahy a já jsem (ač posluchačka katedry SPPG) absolvovala diplomovou prací Zpěvník a instrumentální úpravy lidových písní národnostních menšin žijících na našem území. "Poslouchatelná" část diplomové práce byla v roce 2000 prezentována muzikou Kytice a hosty na koncertech v Ratibořských Horách a pražském Atriu.
Za těch pár let existence prošla tanečním souborem i kapelou řada dětí a mladých lidí a já jsem začala citlivě vnímat to, jak společná práce na krásné téma otevírá srdce, prohlubuje vztahy, formuje k dobrému, spojuje lidi vzdálené místem, zkušenostmi i věkem. Prožívám jejich nadšení, překvapení, vytrvalost, trému, chuť do tancování i hraní.
Podobné nadšení občas "vydoluji" i ze svých studentek v Dívčí katolické škole; statisticky by se dalo dokázat, že při HV to jde lépe než při matematice. Zřizovatelem školy, v níž učím, jsou salesiánky a právě spolupráce se salesiánskou rodinou nám umožnila přesunout tradiční vánoční i jarní koncerty souboru do nádherných prostor Salesiánského divadla v Kobylisích. Na náš koncert Vás, milí čtenáři, tímto srdečně zvu.

[Editace článku: Luděk Šorm] Přehled návštěvnosti