PO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY UVODNI STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA HLAVNÍ STRANA MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ ZLÍNSKÝ KRAJ OLOMOUCKÝ KRAJ JIHOMORAVSKÝ KRAJ PARDUBICKÝ KRAJ KRÁLOVEHRADECKÝ KRAJ LIBERECKÝ KRAJ VYSOČINA PRAHA STREDOČESKÝ KRAJ ÚSTECKÝ KRAJ JIHOČESKÝ KRAJ PLZEŇSKÝ KRAJ KARLOVARSKÝ KRAJ

ENCYKLOPEDIE FoS
Základní informace o FoS ČR
Adresář FoS
Partneři FoS
Folklorní festivaly FoS ČR
Folklorní soubory FoS ČR
Folklorní materiály
Folklorní projekty
Folklor a media
KALENDÁŘ FOLKLORU
Folklorní akce a lidové umění
Festivaly FoS ČR
ZAHRANIČNÍ AKTIVITY FoS
Zahraniční aktivity
Zahraniční festivaly
Výměny a nabídky
Kolečka a půlkolečka
AKTUALITY A ZPRÁVY
Aktuality, novinky, zprávy, ...
Poskytované dotace
Archiv článků
FOLKLOR A TRADICE
Časopis Folklor
Folklor a lidové tradice v ČR
Etnografické členění ČR
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla
Kroje a lidové oblečení
SLUŽBY
Vyhledávací centrum
Pro registrované

Časopis FOLKLOR


DOPORUČUJEME
Zpíváme pro radost
 
 

Známé - neznámé tváře XII. - Eva Pejchalová

Jmenuji se Eva Pejchalová, rodným jménem Kolářová. Už od narození jsem "pěkný dáreček". Rodiče si mě nadělili dva dny před Štědrým večerem v roce 1956. A aby se to nepletlo, držím vše najednou. Narozeniny, svátek, Vánoce. Sudičky mě uložily do kolébky vesnickým učitelům na Karlovarsku jako druhorozenou dceru. Ačkoli oba pocházejí z vnitrozemí, maminka z jižních Čech, tatínek z Vysočiny, sešli se právě v pohraničí, kam byli posláni vést školy v nově osidlovaných vesničkách.
Dvacet let jsem prožila na malé škole ve vesnici s poetickým názvem Krásné Údolí, odkud bylo trochu blíže do Karlových Varů a jen o něco dále do Plzně. Do školy jsem to nemívala zpočátku daleko. Nejdříve přes chodbu, pak do 1. patra, kde jsme měli též dětský pokoj. Pravda, jako malá jsem se večer bála jít spát, ale hrdinně jsem strach překonávala hlasitým zpěvem. Ráda vzpomínám na život vesnického děvčete. Prozkoumávali jsme kdejaké křoví, lezli na stromy, točili se na každém zábradlí, dělali stojky, v zimě jsme chodili hlavně bruslit. Závažnějších kopečků na lyžování u nás nebylo.
Eva Pejchalová
Eva Pejchalová
Rodinné prostředí mě silně poznamenalo. Učitelé na vsi se starali téměř o všechno dění. Od psaní obecní kroniky, přes vedení tehdejší kulturní organizace Osvětové besedy, o knihovnu, o různé zájmové organizace, o vydávání místních novin. Žádná společenská akce se neobešla bez účinkování místních školáčků. Tehdy jsem se - v útlém věku - prvně potkala s folklorem. Do naší školičky totiž přijížděli manželé Balounovi z Karlových Varů a tatínkovi byli odbornými poradci při vedení dětského souboru Věneček. Doma jsem viděla, že není obvyklé "stát stranou", ale je "normální" dělat něco užitečného pro druhé. Se sestrou jsme byly vedeny k tvrdé práci. Vždyť postarat se o údržbu a později i o náročnou rekonstrukci staré školy, obhospodařit velkou zahradu a hospodářství nebylo snadné. Co se mi ale moc líbilo, že jsme si při práci, hlavně s tatínkem, hodně zpívali. To bylo písniček! Jako správný kantor hrál na housle a byl výborným zpěvákem. Jen matně si pamatuji, že měl horňácký kroj. Hrával totiž v souboruKrašovjan, který se zabýval právě folklorem Horňácka. Pouze z vypravování vím, že se jim věnoval Jožka Kubík, jezdíval za tímto souborem na soustředění. Celý soubor si velmi vážil jeho hodnocení, že "na tu psotu je to dobré". Inu Horňácko - v západních Čechách. Krašovjan natáčel též v Plzeňském rozhlase a tatínek se seznámil při této příležitosti se Zdeňkem Bláhou. Zpěv naši rodinu provázel i na dlouhých cestách za babičkou a dědou do Okrouhlice, vesnice u Havlíčkova Brodu. Sem jsem také dlouhá léta jezdívala na prázdniny, měla zde výborné kamarádky. Tady jsem se také potkala se svým budoucím manželem Jirkou.
Na základní i střední škole jsem se věnovala mnoha aktivitám. Hrála jsem divadlo, přednášela, učila jsem se hrát na housle, klavír, naučila jsem se hrát na kytaru, zkoušela jsem i violu, hrála jsem dívčí kopanou a věnovala se atletice. Ale jak by řekla moje babička - "to už bylo včera". Od svých třinácti let jsem pracovala s dětmi a nikdy si nedovedla představit, že bych měla být něčím jiným než učitelkou. Absolvovala jsem gymnázium v Karlových Varech. Nesmazatelně se vrylo do mé duše svým akademickým a uměleckým prostředím. Poté jsem vystudovala tehdejší Samostatnou pedagogickou fakultu v Plzni, obor český jazyk - dějepis.
Do zaměstnání jsem nastoupila nejdříve ve Žluticích na Karlovarsku, a protože jsme chtěli být blíže manželovým rodičům, přestěhovali jsme se právě před dvaceti lety za bytem a za prací do Světlé nad Sázavou - na Horácko. Naše dvě děti, Jiří a Eva, studují v současné době na Masarykově univerzitě v Brně. Manžel nejdříve pracoval v zemědělství, ale nakonec - i přes má varování, že jeden blázen v rodině úplně stačí - se vydal také na kantorskou dráhu. Učí na Integrované střední škole v krásném prostředí světelského zámku německý jazyk. Oba máme velké životní štěstí. Máme rádi mladé lidi a děti, milujeme svou práci, snažíme se ji dělat co nejpoctivěji a ačkoli je situace ve školství taková, jaká je, cítíme se svobodní.
Tak, jako jsem věděla, že chci být učitelkou, toužila jsem s dětmi zpívat a tancovat. Hned po svém nástupu do zaměstnání ve Světlé roku 1984 jsem založila folklorní soubor. Spíše souboreček, vlastně jen taneční kroužek. Tančilo v něm tehdy jedenáct děvčat. Až v roce 1988 dostal jméno Škubánek, podle jídla z brambor, které se u nás na Vysočině pěstovaly a dodnes pěstují. Dnes je mi to už k smíchu, ale tenkrát nám název musela schválit stranická organizace, a ta se s ním dlouho nemohla smířit.
Začínala jsem z ničeho. Bez tradice, bez pochopení, bez peněz. Boj s větrnými mlýny. Na okrese Havlíčkův Brod jsme byli druhým dětským folklorním souborem, dnes už jsme jediným. Z brodské Kalamajky se stal soubor dospělých.
Přišel červenec 1993 a s ním první folklorní slavnosti ve Světlé nad Sázavou. Tenkrát se uskutečnily z podnětu souborů Holoubek, Perníček a Radost z Pardubic a Křiničánku z Krásné Lípy. Začalo se o nás vědět. A protože se zpívání a tancování "v duchu našich babiček" začalo veřejnosti líbit, přijala jsem další děti, takže se lidovým písním, tancům, dětským hrám, škádlivkám a říkadlům z českého Horácka začalo věnovat na 50 dětí. Čas plynul, už nás nebylo 50, ale téměř 100. Z jednoho souboru se staly tři. Dnes už máme členů jen 75 a pracujeme ve čtyřech odděleních. Řada rodičů i dětí zjistila, že členství v souboru není jen občasné vystoupení, ale že se jedná o pořádnou dřinu a že se souboru vlastně musí přizpůsobit celá rodina, včetně příbuzenstva. První pomocníci z řad rodičů odešli, přišli další. Táňa Siková, Šárka Kolbábková a Lenka Dvořáková. Jsme výborná parta. Vedeme děti nejen ke vztahu k našemu milému Horácku, ale při intenzitě naší práce (zkoušíme celkem 10 vyučovacích hodin týdně, pořádáme často víkendová soustředění) je i vychováváme v řadě dalších směrů. K zodpovědnosti, toleranci, k pořádku, vytrvalosti. Snažíme se však starat i o zábavu. Vzácností pro nás nejsou pěší výlety, výlety na kolech, zábavná posezení, kraslení, či pletení pomlázek a košíků. Jednou za dva roky pořádáme ve spolupráci s dalšími dětskými horáckými soubory letní patnáctidenní soustředění. Hlavním organizátorem je Ing. Míla Brtník. Ten má se svým instruktorským sborem z Jihlavy velký podíl na tanečnosti našich dětí.
Ve spolupráci s městem Světlá nad Sázavou, naší základní školou, Horáckým folklorním sdružení, a Folklorním sdružením České republiky pořádáme pravidelně jednou za dva roky folklorní festival Horácko zpívá a tančí. V loňském roce proběhl už IV. ročník.
V posledních letech se podstatně prodloužil věk členů při odchodu do "škubánkovského důchodu". Vedle tříletých dětí pečujeme i o dvacetileté studenty.
V životě nebývá pravidlem, že máte štěstí na lidi, se kterými se potkáváte, kteří jsou ochotni se s vámi rozdělit o svá srdce, přátelství, podržet vás v těžkých chvílích a hlavně pomoci. Já to štěstí měla. Potkala jsem Mílu Brtníka, "tátu" horáckého folkloru, člověka, vynikajícího choreografa, ale hlavně muzikanta - tělem i duší. Dodnes nám upravuje muziku. Je pro mne velkým vzorem a já doufám, že ještě dlouho zůstane mým nejlepším přítelem. Cestu nám ukázala též Věra Svobodová, vytvořila pro nás nádherné choreografie. Byla jich celá řada. Za všechny bych chtěla jmenovat Rusadla, pásmo o uctívání vody, čistění studánek, královničkových průvodech a obchůzkách s vybíráním za "vylévání" studní. V Polsku jsme viděli po našem vystoupení k slzám dojaté muže, Staroměstské náměstí v Praze po skončení Rusadel hlasitě vydechlo. Kroje nám už dlouhá léta navrhuje současná ředitelka Národopisného oddělení Národního muzea v Praze - PhDr. Jiřina Langhammerová. Ta nám také doporučila, abychom zrekonstruovali unikátní ženské čepce z Krasoňova v Humpoleckém Zálesí. Neocenitelnou nezištnou pomoc při šití krojů nám poskytla majitelka firmy Lupka Ljuba Sojková,na šití se podílely i maminky dětí.
Škubánek má vlastní muziku, bohužel je její existence ohrožena. Chybí nám hlavně houslisté. Asi odešli z Vysočiny do bohatších krajů. Už nám kvůli tomu, hlavně basistovi Lubošovi Janů, který se o hudbu staral, přibyla spousta vrásek.
Netěší mě závistiví lidé u nás na malém městě, kteří se snaží všemožně o to, abychom měli problémy.
Netěší mě někteří členové pěveckého sboru ze Světlé, kteří shodou okolností měli ve stejné době vystoupení v Praze a přišli skandovat na Staroměstské náměstí - "pryč s folklorem" tak, aby to slyšely i děti.

Diskusní fórum čtenářů
(prozatím žádný názor)

DALŠÍ INFORMACE: PEJCHALOVÁ Eva
Zveřejněno 23.02.2003 v 18:26 hodin

Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
 
FOLKLORNÍ FESTIVALY
FOLKLORNÍ AKCE
TURISTIKA