PO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY UVODNI STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA HLAVNÍ STRANA MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ ZLÍNSKÝ KRAJ OLOMOUCKÝ KRAJ JIHOMORAVSKÝ KRAJ PARDUBICKÝ KRAJ KRÁLOVEHRADECKÝ KRAJ LIBERECKÝ KRAJ VYSOČINA PRAHA STREDOČESKÝ KRAJ ÚSTECKÝ KRAJ JIHOČESKÝ KRAJ PLZEŇSKÝ KRAJ KARLOVARSKÝ KRAJ

ENCYKLOPEDIE FoS
Základní informace o FoS ČR
Adresář FoS
Partneři FoS
Folklorní festivaly FoS ČR
Folklorní soubory FoS ČR
Folklorní materiály
Folklorní projekty
Folklor a media
KALENDÁŘ FOLKLORU
Folklorní akce a lidové umění
Festivaly FoS ČR
ZAHRANIČNÍ AKTIVITY FoS
Zahraniční aktivity
Zahraniční festivaly
Výměny a nabídky
Kolečka a půlkolečka
AKTUALITY A ZPRÁVY
Aktuality, novinky, zprávy, ...
Poskytované dotace
Archiv článků
FOLKLOR A TRADICE
Časopis Folklor
Folklor a lidové tradice v ČR
Etnografické členění ČR
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla
Kroje a lidové oblečení
SLUŽBY
Vyhledávací centrum
Pro registrované

Časopis FOLKLOR


DOPORUČUJEME
Zpíváme pro radost
 
 

Masopust je obdobím bujarého veselí a plných stolů

(vyšlo též v časopise Astro, č. 8/2003)
Masopust připadá na dobu předcházející Popeleční středě, o níž podle liturgického kalendáře začíná čtyřicetidenní předvelikonoční půst. Masopustní veselí tak vyplňuje čas mezi vánočními oslavami a Velikonocemi.
Masopust byl odjakživa obdobím bujarého veselí a plných stolů, tedy, pokud na ně bylo co dát. Lidé ve městech i na vesnicích si dopřávali dle svých možností. Hospodyňky dohlížely na bublající hrnce v kuchyni, hospodáři domlouvali s řezníky termíny zabijaček, strojily se veselky a přebytečná kila se vytancovala na tancovačkách a plesech. Každý se snažil zazásobit dobrou náladou a úsměvnými vzpomínkami, než nastane čas pokání a přípravy na nejdůležitější svátek křesťanského roku, Velikonoce. Protože datum Velikonoc je pohyblivé, měnilo se každým rokem i datum masopustu. Masopustní neděle, první ze tří nejdůležitějších a zároveň posledních masopustních dnů, může s ohledem na počátek Velikonoc připadnout na jakékoliv datum počínaje 1. únorem a 7. březnem konče; Popeleční středa, počátek předvelikonočního kajícného času, pak na data od 4. února do 10. března. V letošním roce připadly tzv.. ostatky, poslední tři dny masopusta, na dny 2., 3. a 4. března.
Čtvrtek před masopustní nedělí se nazýval tučným čtvrtkem nebo také tučňák a byl jakousi přípravou na to největší masopustní veselí. Na venkově se o něm často zabíjel vykrmený vepřík a k obědu se podávala křupavá pečínka s knedlíkem a zelím a džbánkem piva. Věřilo se, že kdo se o tučném čtvrtku dosyta nají a napije, bude pak celý rok při síle. Hlavní zábava ale začínala až o masopustní neděli, tedy poslední neděli před Popeleční středou. Oběd byl o masopustní neděli také bohatý, ale radost z chutného jídla zastiňovaly přípravy na netrpělivě očekávanou tancovačku. Do hospody k muzice se těšili mladí i staří. Někde se tančilo, když počasí dovolilo, i na návsi. I o masopustním pondělí pokračovala zábava a všichni tančili. Oblíbené byly tzv. mužovské bály, kam nesměla svobodná chasa, ale jen vdaní a ženatí. Věřilo se, že jak vysoko bude selka při tanci vyskakovat, tak vysoko vyroste toho roku obilí nebo len. O masopustním pondělí se také leckde stavěl "babský mlýn". V úterý se v něm potom za bujarého veselí mlely staré báby na děvčata. Mlynářská chasa totiž pochytala postarší hospodyně, vnesla je do mlýna a z něho zanedlouho vyšla nastrojená děvčata, která se tam schovávala. Aby iluze byla dokonalá, převlékaly se dívky do šatů starých žen. Potom šli společně na oběd a jak jinak, také k muzice. Masopust vrcholil o masopustním úterý. Ve městech se hrála masopustní divadelní představení, v nichž nejčastěji vystupovali žáci, a vesnicemi procházely průvody maškar. Mezi maškarami nikdy nechyběl medvěd, oblečený do naruby obráceného kožichu nebo svérázného oděvu ušitého z pytloviny, pošité hrachovinou. Medvěda doprovázel medvědář, v průvodu klusala klibna, které se podobala brůna, ale ta měla na hlavě ještě rohy, jezdec na koni popoháněl žida s pytlem na zádech, který si neustále stěžoval na lakomé hospodáře a malou výslužku, všechny popichovala bába s nůší a štěstí vinšoval kominík se žebříkem. Průvod většinou uzavíral kozel. Při návštěvách stavení masky zpívaly, tancovaly, přednášely verše a žertovaly na úkor hospodáře a hospodyně. Nikde nechybělo pohoštění, pálenka a pivo. Masky si odnášely jako výslužku peníze, mouku, vejce, máslo, mák a jablka. Večer se výslužka společně propila v hospodě. Masopustní zábava končila o půlnoci. Věřilo se, že pokud by se o masopustu tancovalo přes půlnoc, objevil by se na zábavě ďábel. S úderem dvanácté proto ponocný zatroubil na roh a rychtář nebo radní vyzval všechny, aby se rozešli domů. Nastala Popeleční středa a s ní předvelikonoční půst. Mnohde se muzika o půlnoci končila pochováváním basy (hudebníci v době předvelikonočního půstu nesměli hrát) nebo se pochovával Bakchus, rozverný "pán ožralců" a král masopustu.
Nejstarší zprávy o slavení masopustu se v českých zemích dochovaly ze 13. století. Přes snahu církve vymýtit "zvyk nesmírného obžerství a hrubé pijatiky" se masopustních radovánek účastnili nejen lidé prostí, ale i ti, jež se pyšnili modrou krví, urozeností a tituly. Stranou nezůstávaly dokonce ani hlavy pomazané. Čeští králové o masopustu strojili slavnostní hostiny. Zprvu na ně byli zváni jen šlechtici, ale jak města nabývala na významu jako důležitá opora panovnické moci, účastnili se jich i zástupci městského stavu. Po třicetileté válce se masopustní slavnosti přenesly z Pražského hradu na císařský dvůr do Vídně. Oblíbenou zábavou se v době barokních křivek a bující rekatolizace staly maškarní reje, importované z vlasti karnevalů, Itálie. V roce 1725 se například ve Vídni jako součást masopustního maškarního reje konala selská svatba. Za českého sedláka byl přestrojen kníže Auersperg a za hanáckého hraběte hrabě Harrach. Netrvalo dlouho a z velkolepých sálů šlechtických paláců se zvyk pořádat zvláštní taneční zábavy přenesl do měšťanských domů. Kolem poloviny 18. století se velkou módou staly tzv. reduty. Ta v Praze se poprvé uskutečnila v roce 1752.
Masopustní veselí dokonce využili k obrodné činnosti i čeští buditelé. Zlé jazyky sice tvrdily, že vlastenecky smýšlející páni využili příležitosti a pod záminkou obnovy a prosperity jazyka českého nalákali mladé dívky na taneční radovánky, ale pravdou zůstává, že první český bál se konal právě o masopustu. Taneční veselí rozsvítilo 5. února 1840 dlouho do noci okna Konviktského sálu na Starém městě pražském (nedaleko dnešního Betlémského náměstí) a nadšené vlastenky tu pod dohledem starostlivých matinek kroužily v náručích urostlých vlastenců a vesele po česku švitořily, nebo se o tu češtinu alespoň pokoušely. Němčina byla striktně zakázána a za každé nečeské slovíčko se platila pokuta, která, jak jinak, šla do fondu na obrodu českého národa. Plakáty, pozvánky, vstupenky, taneční pořádky i jídelní lístky byly poprvé vytištěné jen a jen v českém jazyce a nejeden nebohý pražský měšťan tu mudroval, co je to vlastně vepřová pečeně, ovar a jelítka. Výzdoba plesových sálů byla provedena v národních barvách a národní barvy dominovaly i na plesových róbách přítomných dam. Ples řídil František Zich a o půlnoci byla z galerie rozhozena mezi hosty Sabinova báseň s emotivním názvem Vlastenkám. Na závěr plesu se tančila sousedská na melodie lidových písní. Druhý český bál se pro velký úspěch konal hned napřesrok, 3. února roku 1841. Hosté se sešli na Barvířském, dnes Slovanském ostrově a ples byl tentokrát zcela veřejný. Dostavilo se na něj dva a půl tisíce účastníků a nechyběl mezi nimi ani nejvyšší zemský purkrabí hrabě Chotek. Netrvalo dlouho a v Praze se vytvořila tradice českých plesů, které byly nadále pořádány zcela pravidelně, a většinou právě o masopustu.

Valburga Vavřinová

Diskusní fórum čtenářů
(prozatím žádný názor)

DALŠÍ INFORMACE: Folklorní sdružení ČR
Zveřejněno 31.05.2003 v 21:51 hodin

Copyright 1998-2023 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
 
FOLKLORNÍ FESTIVALY
    FOLKLORNÍ AKCE
      TURISTIKA