Vždy se ráda vracím do Hradce Králové.

Tam jsme na Ulrichově náměstí po osvobození v r. 1945 tančili polku Našim Děvám. A v Jiráskových sadech, ještě za války, videli návštěvnici České tance Bedřicha Smetany. V Nerudově ulici, v nízkém domku, jsme se scházeli u Marie Skálové, pedagožky a choreografky. Chtěli jsme vědět, odkud a z čeho čerpal B. Smětana podněty pro své České tance. Tak se nám dostala do rukou útlá knížka Josefa Vycpálka České tance. Našli jsme tam zápisy z Rychnovska, to je přece kousek od nás! A tak parta nadšenců začala nacvičovat tance podle popisů.

Po osvbození bylo najednou mnoho příležitostí poznávat tance ostatních slovanských zemí. Když se mi pak naskytla příležitost nastoupit do Československého státního souboru písní a tanců, vůbec jsem se nerozmšlela. Tam jsem poznávala folklorní regiony celého Československa, a zároveň přední osobnosti oboru - K. Plicku, C. Zálešáka, F. Bonuše, L. Hynkovou, J. Mlíkovskou, Z. Jelínkovou; jmenovala jsem alespoň ty z prvních nácviků.

Měla jsem možnost navštěvovat regiony, kde se ještě tancovalo a zpívalo podle původních zvyklostí. Viděla jsem v hospodě zpívat a tancovat staré i mladé tanečníky původní lašské tance. Do té doby jsem spíš znala jen ty Janáčkovy. Zúčastňovala jsem se strážnických slavností a měla možnost zkusit si zatancovat s nimi a poznat jejich mentalitu. Pokládám to za nejkrásnější a nejšťastnější dobu mého života. Protancovat noc ve Strážnické búdě, kde hrál Slávek Volavý vše - doslova od Šumavy po Vihorlat.

Později jsem pracovala jako metodička pro lidový tanec v mnoha institucích (i když stále na jedné židli) a zase jsem poznávala soubory a krúžky. A přitom jsem poznala i původní nezpracované písně a tance. Při zaměstnání jsem se vrátila do školy, na taneční katedru HAMU, kde nastala má intenzivní práce s profesorkou V. Ždichancovou a především F. Bonušem.

Tehdy jsem se začala soustavně věnovat dětským souborům. V nich nám roste základ nových tanečníků, zpěváků a přátel folkloru. Pro děti to má význam nejen pro pohybový a pěvecký rozvoj, ale i z důvodů seznámení se z regionální
kulturou. Souborová práce v dnešní době nahrazuje i estetickou výchovu dětí, které je ve škole tak málo.

Když si vzpomenu na rozdychtěné, upřímné tvářičky dětí, tančících a zpívajících z celého srdce, mám radost z nové generace tanečníků a zpěváků, členů souboru a netrpím obavami, že bychom se rozplynuli mezi ostatními evropskými státy po 1. květnu 2004. Jen si podržme a pěstujme naše kulturní bohatství, které nám mohou ostatní závidět.

[Editace článku: Jana Holáňová] Přehled návštěvnosti