|
Známé - neznámé tváře XIX. - Helena SkálováČasopis Folklor 2/04
Narodila jsem se jedno pozdní listopadové odpoledne v roce 1957 v Ostravě. Nejsem z lidí, kteří o sobě mohou říci, že mají folklorní kořeny a to ani místem narození, ani rodinou. Narodila jsem se jako čtvrté dítě (ale první holka) v rodině, kde otec pracoval, jak jinak v Ostravě než na šachtě a maminka byla úřednicí. Tedy nic mimořádného, zvláštního. Ale přeci jen - maminka byla výborná houslistka, zpěvačka, hrála amatérsky divadlo, přednášela básně, milovala poezii, hudbu a umění vůbec. A tuhle lásku k umění dokázala vštěpit nám dětem tak, že jsme jí "posedlí” všichni a to zejména divadlem, hudbou a scénickou tvorbou.
A jak jsem se vlastně dostala k folkloru? Coby dítě velmi neposedné a chtivé pohybu a tance mě maminka zavedla do tehdejší Lidové školy umění v Ostravě k paní prof. Zdeně Kyselé na obor pohybová výchova a scénický a lidový tanec. A bylo to, drápek se zaťal.
Zdenička mě od malička vedla k lásce ke krásnému pohybu, k vnímání hudby a také pomaloučku polehoučku ke kráse lidové hudby, lidové poezie a lidového tance. Jen se u ní umocňovalo to, čím bylo prodchnuto ovzduší doma.
A tak když mi bylo patnáct a Zdenička mi navrhla, že bych mohla tancovat v souboru Hlubina, který vedla a který jsem už dlouho obdivovala, neváhala jsem ani chviličku. A tady těch "drápků” přibylo - bezvadná parta lidí nadšených folklorem, žijících folklorem, překypujících nadšením k lidové písni, tanci, tradicím. Koho by tohle neovlivnilo! A tak se folklor stal i mou náplní života, ovšem vedle lásky k divadlu, historii a umění všeobecně.
Po absolvování Pedagogické fakulty v Ostravě jsem začala pracovat na Domě dětí a mládeže v oboru dramatická výchova - a tak se mi v mém profesním životě spojily mé dvě lásky - láska k divadlu a scénickému umění a láska k folkloru a lidovému umění.
V souboru Hlubina jsem se poznala i se svým mužem Petrem, se kterým sdílíme společné nadšení pro lidovou kulturu již 25 let. Dokladem toho, že jablko nepadá daleko od stromu jsou naše tři děti, všechny "potrefené” uměním již od malička. Nejstarší syn je nyní tanečníkem v Ostravském divadle, druhý syn je muzikant - cimbalista a v současnosti studuje na Lisztově akademii v Budapešti hru na cimbál a na Ostravské universitě sbormistrovství (ale oba dva odmala hráli divadlo a tancovali v dětském souboru Hlubinka) a nejmladší dcera, ta prozatím jen zkouší, co by ji bavilo nejvíc - tancuje v dětské Hlubince, hraje divadlo a zároveň hraje na flétnu.
S Hlubinou jsme prožila a dodnes prožívám mnoho pěkných chvilek, i když dnes už z jiné pozice než jako řadová tanečnice. A když mě má dlouholetá přítelkyně Katka Macečková přizvala na pomoc do regionálního folklorního sdružení, byla to pro mě samozřejmost. To, že jsem byla hned zvolena předsedkyní bylo hodně nečekané, ale jsem zvyklá se vypořádávat s problémy a těžkostmi a tak jsem svolila a jsem tedy již pátým rokem předsedkyní Regionálního folklorního sdružení Ostravy a Lašska.
Nikdy jsem nechtěla věřit své mamince, velice moudré ženě, která vždy říkala, že divadlo i folklor nejsou jen "záliby", ale že to je způsob života, který jsem si vyvolila, ale na svých dětech vidím, že měla pravdu. Že ta moudrost lidových tradic spojená s nádherou hudby, poezie a umění, kterou do sebe člověk vstřebává od malička se nakonec projeví v tom, co člověk dělá a jak to dělá, ať už je to na profesionální úrovni nebo jen jako "koníček".
Z toho, co jsem prozatím o sobě napsala to vypadá, že jsem pecivál, který se věnuje jenom práci, rodině a folkloru. To je pravda, ale jen částečná, platná jen v zimě. Ale když se začnou zelenat trávníky, když raší pupeny na keřích a stromech a když všechno začíná kvést a vzduch voní jarem, mám chuť obout si "toulavé boty" a vyrazit ven, do přírody. Miluji procházky přírodou a zejména procházky spojené s mou další láskou, s historií. A proto, když to jen trošičku jde, vyrážíme s rodinou na turistické výlety na hrady a zámky. A kam nejčastěji a nejraději? Na Hukvaldy!
Hukvaldy jsou pro mě místem nekonečných toulek krásnou přírodou - královská obora se táhne až někam k Palkovicím, Štramberku a kdo ví, kam ještě. Jsou pro mě ale i místem, kde se mohu zatoulat do historie - vždyť počátky hradu se datují až do 13. století a událo se tady spoustu zajímavých historických událostí, vystřídalo se zde mnoho majitelů.
Hukvaldy mi ale dávají možnost zatoulat se i do vlastní "historie" - zavzpomínat si na to, jak jsme zde se souborem Hlubina tancovali Janáčkovy Lašské tance v choreografii Zdeny Kyselé za doprovodu Janáčkovy filharmonie Ostrava v rámci festivalu Janáčkovo hudební Lašsko - obrovský zážitek na celý život.
Mohu tady ale také naplňovat svou lásku k divadlu a krásné hudbě - kolik divadelních představení nebo koncertů už jsem měla možnost vidět v amfiteátru v oboře nebo v krásném prostředí hradu.
Na Hukvaldech se spojují všechny mé lásky - láska k historii, umění, lidovým tradicím, hudbě, folkloru a také láska ke krásné přírodě. Už teď se těším, až vzduch zavoní jarem, já obuji "toulavé boty" a znovu navštívím ten krásný kousek našeho kraje, našeho Lašska, mé milované Hukvaldy.
Helena Skálová Diskusní fórum čtenářů |
|