V malebné chaloupce v nitru lázeňských Luhačovic oslavil své neuvěřitelné životní jubileum muž, bez nějž by česká atletika neproslula takovou slávou a věhlasem, jaké se nyní těší.

Je tomu devadesát let, co se narodil Jan Haluza, právník, velký sportovec a manžel čestné ředitelky luhačovického dětského festivalu, autorky desítek dětských pořadů a dlouholeté vedoucí souboru Malé Zálesí Věry Haluzové. Jan Haluza jako první a jediný předával své zkušenosti známému vytrvalci Emilu Zátopkovi. Sám však vždycky zůstal bez uznání a bez povšimnutí.

Jméno Jana Haluzy se totiž v dobách komunistického režimu nesmělo vyslovovat příliš nahlas. Zatímco na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století vítězil čerstvý absolvent Právnické fakulty při Masarykově universitě v Brně prakticky na každém závodě a jeho hruď zdobily zlaté medaile z několika mistrovství republiky a dvou Katolických olympiád, rok 1948 slibnou dráhu českého vytrvalce s konečnou platností utnul. Odmítl jsem tehdy vstoupit do komunistické strany na oplátku za místo ředitele Baťových závodů. Namísto toho jsem se stal předsedou odboru mládeže Československé strany lidové a zůstal jsem členem Orla. Vždycky jsem totiž byl silně věřícím člověkem. Ostatně, jen silná víra v Boha mi mnohem později zachránila zdraví i život, prozradil devadesátiletý Jan Haluza.

Koncem září roku 1948 zatkla Jana Haluzu pro rozvracení republiky Státní bezpečnost. V soudním procesu o několik dní později byl mladý nadějný atlet, kterého do té doby neporazil ani Emil Zátopek, odsouzen na šest let. Během nich prošel prakticky všemi pracovními tábory. Neminulo ho ani nelidské mučení elektrickým proudem a sedmidenní půst bez jídla a vody, během něhož málem zemřel. Nedá se ani vypovědět, jak strašné věci se v lágrech děly, zavzpomínal Jan Haluza, kterého po propuštění z věznice čekala samozřejmě jen samá nekvalifikovaná dělnická a pomocná práce.

Přitom talent, kterým oplýval, byl nezměrný. Bez treter a jakéhokoliv běžeckého vybavení dělal rekordy, před kterými smekali klobouk i vedoucí Vysokoškolského klubu Brno. Své zkušenosti ochotně předával tehdy ještě zcela neznámému Zátopkovi. Proto mu také po více než čtyřiceti letech složil nejznámější český vytrvalec století poklonu. Nebýt tebe, nebylo by Zátopka, nechal se slyšet doslova slavný olympionik.