Padesát pět let oslavil soubor Hořeňák z Lázní Bělohrad samostatným koncertem v rámci jubilejního 30. ročníku Slavností pod Zvičinou. Za ta léta si již nikdo z místních ani z okolí nedovede představit kulturní akce bez výrazného podílu souboru, který dokázal přežít všechny problémy, které s sebou nese činnost amatérského kolektivu, ale i prožít všechny radosti, které tato krásná práce přináší. Pominu-li nejstarší období, soubor doslova vypiplali z plenek manželé Jana a Jindra Rychterovi v úzké spolupráci s prof. Františkem Bonušem a dorůstajícími syny Milanem a Martinem a později i snachy Zdenou. Tyhle rodinné klany nejsou v souborech nic výjimečného. Bývají to tahouni, kteří dovedou souboru obětovat hodně.

Celé roky jsme měli možnost soubor sledovat, poznali jsme jeho přednosti i nedostatky, ale především dobrou partu obětavých lidí, kteří mají významný podíl na realizaci slavností, kteří dali dohromady Kulturní dům v Horní Nové Vsi, kteří se dokázali pravidelně scházet na zkouškách a absolvovat stovky vystoupení doma i v zahraničí. Ale nechci rozebírat historii tohoto kolektivu. Konečně o ní hovoří několik tlustých souborových kronik, ale chci mluvit o dnešním souboru, který jsme již delší dobu neviděli.

Koncert nás zaujal a doslova chytil za srdce. Současný Hořeňák totiž ten večer zatančil, zazpíval a zahrál s plným nasazením, s energií, která neznala oddechu a vlastně ani diváky nenechala oddechnout. Jednotlivá čísla jak z bonušovské, tak i z pobonušovské éry běžela jako na drátku, spojovací texty ve výborném provedení Zdeny Rychterové daly celému večeru potřebný spád. Přiznáme se, že takový Hořeňák jsme dlouho neviděli. Textové aktualizace působily nenásilně, tanec byl technicky i výrazově propracovaný a zažitý, muzika byla dobrá, výrazná, hrála tanečníkům "pod nohy”, zpěváci byli dobře hlasově vybaveni. Večer osvěžila i aktivní účast některých starých souboráků i značný počet gratulantů, mezi nimiž byli nejen zástupci města, kraje, ale i Parlamentu ČR a za kulturní sféru zástupci Folklorního sdružení ČR.

Byl to opravdu pěkný večer, který bez emocí a nostalgických vzpomínek představil soubor jako kompaktní těleso hodné slova reprezentační.

Prostě "nikde se tak netancuje jako u Hořeňáku v Horní Nové Vsi". Kéž by to vydrželo i další léta.