Bylo mi 21 let, když mne má učitelka Zora Šemberová - vynikající sólistka baletu Národního divadla a Moravanka, vzala s sebou do Strážnice 1946 na první slavnost lidových písní a tanců po válce.

Do té doby jsem znala lidové umění jako něco krásného, ale už dávno minulého. Z knih Němcové, Erbena, Baara, z obrázků Alšových a Mánesových, z hudby Smetanovy, Dvořákovy, Janáčkovy - kterou jsem tančila v repertoáru divadla, když se tanec stal z milované záliby, po zavření vysokých škol, mým povoláním.

Avšak ta první "Strážnice ´46" byla zjevením!

Byla mým prvním setkáním s živou lidovou tradicí, s lidovým uměním Moravy, Slezska a Slovenska! Zaujal mne především tanec. Ačkoliv to, co jsem zde viděla, byl tanec skupin venkovanů (doba mládežnických souborů ještě nenastala)
a byl přenesený na pódium bez zvláštního choreografického poučení, byla jsem jím neobyčejně překvapena a zaujata. Ve válečném a poválečném baletu "kamenných" divadel v Čechách bylo mužů - tanečníků velmi málo a mužů mužného projevu ještě méně. A najednou tady ve Strážnici, naprosto nečekaně, rozvinul se před mýma očima mužský tanec plný síly a energie. Byl barvitý a zajímavý v rozmanitosti různých regionů i osobitý projevem jednotlivců. Tančili v pomalém napětí i ve strhujícím tempu a dynamice tak, že jsem nestačila koukat. Sugestivní projev tanečníků slováckého verbuňku, zvláštním způsobem jakoby do sebe uzavřených a z pomalého vnitřního náboje vybuchujících do rychlých krokových variací a cifer, mne uchvacoval. Ať už to byl verbuňk Horňáků z Velké, Strážničanů či Podlužáků - ten svůj specifický taneční styl tančili technicky virtuózně. Byly to "taneční věty", ne prosté opakování jednoho prvku. Tančící muži se nedívali "do obecenstva", ani na sebe navzájem. Spíš každý do svého nitra.

Viděla jsem motivovanost, vnitřní pravdivost každého jejich pohybu. Nic "na odiv", na efekt. Připomínalo to spíš principy moderního chápání tance, v jakých nás pak vedly na konzervatoři těch následujících let L. Hrdinová,