Napiš něco o sobě a místech, kam se ráda vracíš, volal jednoho únorového rána František Synek.

Začínal mně první den dovolené na Pustevnách. Paprsky slunce měnily sníh všude kolem na třpytivý koberec. V dálce se vypínal hřeben Javorníků a další majestátně hrdé kopce v bílých šatech. Jako na dlani ležel přede mnou kraj, který důvěrně znám z mých častých pobytů v dětství. Kdo by se nevracel rád do dětství.

Gottwaldov, dnešní Zlín, kde jsem se narodila, neleží zrovna v horách. Rodiče však byli nadšení turisté a lyžaři a od malička nás se sestrou brávali každou neděli s sebou na výlety. Pustevny, Velké Karlovice, Podťaté, Soláň, Kyčerka... to jsou místa prochozená křížem krážem. A také víkendové a prázdninové pobyty na chatě blízko Vsetína. Byla to jen malá dřevěná chata schovaná v lese u potoka. Na dohled se krčily roubené chalupy vsetínských pasekářů.

Chalupy s jednou jizbou, kuchyní, síní, chlévem, a vždycky k tomu kus pole a louky. To bylo pro nás obě, slečinky z města, jak nám říkala děcka z chalup, něco zvláštního.

Jak nám přibývala léta, chodily jsme pomáhat při polních pracích nebo pást krávy. Takové pečené brambory vybrané přímo z popela na poli - to byla pochoutka. Ale co pro nás byla zábava, byla pro děcka z chalup dřina. Nemohly jako já vnímat trávu hebkou jako koberec. Na ní jsem zkoušela první kotouly, přemety, do otepí slámy se dobře skákalo z horního patra stodoly.

Rodiče mě raději po prázdninách, kdy se moje "cvičení" neobešlo bez úrazu, přihlásili do Sokola, pak, jak se tehdy říkalo, do baletu, neminula mě ani lidová škola umění, přibyla sportovní gymnastika. Přála jsem si jít studovat klasický tanec, ale škola byla daleko a doma to neprošlo. Zůstala touha alespoň tanec učit.

Vyšlo to mnohem později a oklikou. Po studiích na gymnáziu a nástavbě na pedagogické škole jsem už při zaměstnání začala učit děti pohybovou výchovu v Domě kultury ve Zlíně. Původní záliba se pak stala na 12 let mým zaměstnáním. K lidovému tanci však bylo v mých učitelských začátcích ještě daleko.

Až při studiu pětisemestrálního kurzu taneční pedagogiky na AMU jsem se začala seznamovat s lidovou hudbou, písněmi a tanci nejen z Moravy, ale i Čech a Slovenska. Netušila jsem, jakým osudovým krokem toto studium bude. Znáte písničku Oči, černé, oči, jako ta trnečka? zeptal se mě v jedné hodině lidových tanců pan profesor František Bonuš. Neznala jsem ji a ani jiné, ani točenou. To byla výzva jít na valašský bál a pak na zkoušku souboru. Valašské písničky rychle pronikaly do duše a tance do těla. Ve škole jsem měla štěstí na vynikající pedagogy, choreografy, přibývala setkání s výbornými muzikanty a tanečníky.

Taneční školení s prof. Zdenkou Jelínkovou patří k těm nejhezčím vzpomínkám. Chtěla jsem toho co nejvíce vědět o krojích, písních, učila jsem se o zvycích a obyčejích na Valašsku, Luhačovském Zálesí.

Všechno, co mě škola naučila, jsem pak zúročila v devítileté úspěšné tvůrčí práci v Bartošově souboru písní a tanců. Pro mě to byl však také čas spolupráce s vynikajícím muzikantem Aloisem Skoumalem, choreografy Věrou Kovářů, Věrou Svobodovou, Františkem Bonušem a dalšími. Přišly úspěchy doma i v zahraničí.

Současně mně bylo nabídnuto pracovat v dětském souboru Barvínek jako pedagog a choreograf. Po celou dobu trvání souboru byla jeho duší paní Drahomíra Budínová. Během 27 let soubor dosáhl opakovaně na metu nejvyšší - účast na národní přehlídce dětských folklorních souborů. Každé pozvání na festival do Strážnice, Rožnova a jinde bylo velkým oceněním. Vloni však paní Drahomíra Budínová ukončila vedení souboru a tím zanikl i jeho název. Co dál s téměř 50 dětmi a celým repertoárem, to byla otázka. Zaměstnání mně neumožňovalo se souboru plně věnovat, podařilo se však získat fundované lidi. Dnes děti pokračují jako Bartošův dětský folklorní soubor. Ještě je hodně nápadů v šuplíku, které stojí za to přenést na jeviště.

V Barvínku začínala tančit a zpívat, jako nejmenší ze všech, také dcera Kateřina. Dnes tančí v Bartošově souboru, který už začal loni psát druhou padesátku své činnosti s další generací tanečníků a zpěváků. Věřím, že bude stejně úspěšná jako ta první.

Se změnami na konci 80. let se začaly objevovat hlasy, že děti budou mít jiné zájmy než lidové umění.

Ale dětských souborů právě naopak přibývalo. Najednou však chyběla školení pro vedoucí souborů i přehlídky. V roce 1993 jsme uspořádali první setkání dětských folklorních souborů okresu Zlín. Bez pomoci obětavých jedinců by se to nepodařilo. Každé dva roky se rozrůstal počet zúčastněných souborů a dnes se přehlídky konají v jednotlivých oblastech celého kraje.

V roce 1992 mě náhoda svedla s paní Věrou Haluzovou v Luhačovicích. Tím také začala moje spolupráce při přípravě a realizaci Mezinárodního dětského festivalu Písní a tancem. Přinesl celou šíři nových pohledů při uplatňování všech žánrů dětského folkloru. Do dění kolem festivalu se postupně zapojila i dcera Kateřina. Pomáhá mně i při dalších festivalech Zlínské besedování nebo Festival dechových a folklorních souborů. To je spolu s jejími studijními výsledky úspěch mého celoživotního snažení.

Poznala jsem díky práci se soubory a při festivalech mnoho vzácných lidí a prožila nezapomenutelné okamžiky. Jsem ráda, že mohu v tvůrčí práci pokračovat dál, i když už jen ve svém volném čase.