Sběratelka, organizátorka, choreografka, autorka pořadů, redaktorka. Takto začíná charakteristika osobnosti Věry Šejvlové v knižní publikaci Od folkloru k folklorismu a dále pokračuje stručný výčet její dlouholeté, bohaté, odborné pedagogické a umělecké činnosti na poli lidového umění lašského regionu.

Věra Šejvlová se narodila 15. června 1919 ve Frýdku-Místku, zemřela 3. března 2004 v náruči rodiny své milované dcery Zuzany Švebišové ve svém domově na úpatí Smrku na Ostravici v Beskydech.

O Vánocích onemocněla chřipkou a všichni jsme věřili, že se uzdraví. Vždyť ve středu 25. února mi telefonicky vinšovala k narozeninám a její hlas byl jako vždy pevný, jasný a to i při dalších slovech, při kterých se mi zachvělo srdce: ...sotva dýchám, jsem na tom moc špatně... Co bych dala za možnost pomoci jí, potěšit! Odvedla jsem řeč na film Želary, jí důvěrně známý, který jsem viděla. Povyprávěla mi o svém i Verunčině (vnučka) podílu spolupráce na tomto filmu a rozloučily jsme se. Později jsem jí ještě ohledně filmu zavolala. Ale rozloučení bylo poslední!

Poprvé jsem se s Věrkou setkala v roce 1952 v souboru na Ostravici, který tam s ostravickou mládeží založila a byl součástí velkého pěveckého sboru s orchestrem L. Ševčíka v Ostravě. Vzpomínám si na jedno velké společné vystoupení v ostravském divadle, ale pak se spolupráce vytratila.

V Ostravici jsem se uchytila, zapustila okamžitě kořeny, nadšená Věrčiným způsobem nácviku tanců, který doplňovala komentářem s úžasným, strhujícím zápalem o lidech a prostředí, kde sběr písní a tanců prováděla. Byla jsem překvapena, že právě v tom prostředí, v němž jsem se narodila a rostla, objevovala Věra krásu prostinkého umění již odcházející generace tětušek, stařenek i staříčků, které jsem znala.

Běžná byla setkání s Věrkou i mimo nácviky: posezení u Šejvlů na zahradě, odpolední výstup na Smrk nebo na Lysou horu - to pro ni byla jen "procházka". Často s námi poseděl a porozprávěl i manžel Věrky Jaroslav, tichá dcera Zuzanka přihlížela někdy nácvikům ve škole na Osmeku. Byla u nich vždy pohoda, která patří k mým vzpomínkám na mládí.

Věrka milovala slovenské hory - všechny. Zbožňovala Beskydy, jejichž krása a zároveň krutost dala horalům dar vytvořit svérázné a svébytné umění. Věrka je bytostně vnímala, zapisovala, vděčna za každou píseň, tanec, obrázek na skle.

Její folklorní dílo je dobře známé a je obdivované folkloristy a příznivci lidového umění v celé naší vlasti i na Slovensku. Nejednou se zaskvělo i v cizině.

Pro nás, její nejbližší na Lašsku, byla a zůstává učitelkou a jednou z prvních osobností, uskutečňující výzkum s následným šířením lašského, zejména horalského folkloru po II. světové válce. Spolu s neméně významnými osobnostmi, Prof. Zdenou Kyselou a již zemřelou Dr. Hanou Podešvovou vybudovala první cílevědomý systém ve vzdělávání v oboru lidového tance počátkem 60. let. Není možné ale pominout ani její společný výzkum a spolupráci s dalšími významnými osobnostmi: Prof. Františkem Bonušem, Dr. Jaromírem Gelnarem, Dr. Ivo Stolaříkem, hudebním skladatelem Jaromírem Dadákem a v posledních dvou desetiletích pak užší spolupráci s Janem Rokytou.

Svou odborností v propojení s darem tanečnosti a trpělivosti tanečního pedagoga obohatila nás, vedoucí folklorních souborů svým poctivým přístupem k uchování a rozvíjení lidového umění našeho regionu.

Věřím, že naše díky k ní dolétají.

[Editace článku: Jana Holáňová] Přehled návštěvnosti