Ve dnech 26. a 27. listopadu se konala dvě představení Plzeňského lidového souboru Mladina (dříve Škoda) k 50. výročí založení tohoto ansámblu. Představení se uskutečnila ve Velkém divadle DJKT v Plzni.

Představení byla skutečně neobyčejným zážitkem. Protože:

Za prvé:
Místo, tedy Velké divadlo, bylo vynikající volbou pro provedení takto koncipovaného pořadu. Vznešená atmosféra tohoto významného divadelního domu dala důstojnou půdu pro noblesní představení Mladiny. Také kvalita a možnosti technického zázemí umocnily výsledný dojem. Dvakrát vyprodané divadlo také dává tušit oč tu šlo, jde a zdá se i půjde dál.

Za druhé:
Již pozvánky daly tušit, že se bude dít něco neobvyklého. Pozvánky totiž, byly velmi elegantní, výtvarně pozoruhodné. Na ně, a to jednoznačně promyšleně a koncepčně, navazoval bulletin k 50. výročí souboru. Výtvarně je vynikající, textově velmi stručný, ačkoli se bohužel i v textu objevily chybičky, přehledný, čitelný, navíc doplněný bohatým výběrem fotografií z historie souboru na CD. Není ani v nejmenším namyšleně oslavný, není ani v nejmenším nabubřelý mnohoslovností, není ani v nejmenším přeplněný výčtem stovek a tisíců informací, je úsporně výstižný v toku času souboru. Poděkování na konci je prosté, hluboce výstižné a kultivované. Všem tvůrcům (Jiří Zahradník, Dědek J. Šindelář, chlapci z Mladiny) patří poklona:
Na pozvánku a bulletin navazoval pak tištěný program. I ten jednoznačně patřil k milým pozoruhodnostem. Držel linii překvapivosti, nadhledu, vlastně i humoru... Bylo tam uvedeno všechno, ale způsobem neobvyklým. Žádné litanie, vyjmenování autorů úprav hudby a choreografií, výtvarníků, asistentů a asistentů asistentů, žádné tituly vpředu vzadu, prostě nic, co by vedlo k rozbití dvou částí homogenního celku. Jak prosté a výstižné: 1. část: Cesta, 2. část: Jízda. Pro mne takto koncipovaný tištěný program znamenal navíc zvláštní poselství: lidové umění je oblastí, kde nejsou až tak důležití tzv. tvůrci.

Pozvánky, bulletin a tištěný program, to bylo něco velmi pozoruhodného zvláště v dnešní době plné špatné češtiny, pochvalných blábolů, nevkusných klišé...

Za třetí:
Kompozice byla postavena skvěle. V první části, s pomocí projekce fotografií, videozáznamů a mluveného slova z reproduktorů, společně s propojením živých akcí souboru na jevišti , se na pozadí dobových souvislostí symbolicky a perfektní zkratkou připomněly etapy vývoje souboru. Musím dodat: Na počátku pro mnohé šokující, ale naprosto srozumitelné, neobvyklé, mladicky odvážné, vtipné. Přechod do současnosti přes "klíče" roku 1989 byl noblesní.

Druhá část s názvem Jízda byla vtipně otevřena jakýmsi civilním prologem příchodu členů souboru k autobusu se všemi těmi poznámkami, průpovídkami, zvyklostmi zcela přesně kopírující ve zkratce onu atmosféru před odjezdem souboru na představení. Po odjezdu autobusu, humorně učiněnému a provedenému segmentu této části, následovala velmi kvalitně koncipovaná zkratka pohledu na zkoušku, kterou činí tento ansámbl vždy před svým koncertem či představením v cizině i doma. Vysoce jsem ocenil spontánnost projevu, ale i srozumitelnost mluveného slova běžných mladých lidí na scéně Velkého divadla. Vyznění bylo přesvědčivé a pravdivé a humorné. Báječně jsem se bavil, protože to bylo zrcadlení skutečné atmosféry. A následovalo představení současníků s částí svého současného repertoáru a s dvěma skutečně premiérovými kompozicemi (Pijácké písničky, Jihočeské tance). Ke kompozici a režijnímu a scénickému pojetí celého představní lze konstatovat jen jediné. Vynikající s citem a srdcem a porozuměním. To vše byla velká práce vedoucího taneční skupiny, výborného tanečníka, a po zážitcích pátku a soboty, musím říci nového mladého tvůrce, Libora Hnáta.

Za čtvrté. K repertoáru a interpretům.
Cesta. Diváky jistě překvapila kompozice zkratky dobového "prvomájového" průvodu, který vyústil do předvedení vůbec nejstarší choreografie, kterou soubor uchovává - Na chodské návsi (hudební úprava: Jar. Krček, choreografie: M. Klementová-SPaT Škoda). V ní se představili paradoxně ti nejmladší nositelé tradice. Tancovali s chutí, pěkně, přesto však s možnostmi dalšího kvalitativního růstu dokonalejšího propracování fundamentu chodského lidového tance. Ovšemže to chce vyzrát, ale oni na to zjevně mají.
Etapa dalšího hledačského období v padesátileté historii souboru byla charakterizována nastudováním Kariček, dívčího tance z oblastí Slovenska (hudební úprava: Luboš Graffe, choreografie: Jitka Šeflová). Byla to náročná choreografie, která důsledně ctila všechny principy tohoto nádherného tance slovenských děvčat a samozřejmě taneční krokový materiál. Děvčata Mladiny ze západních Čech zatancovala Karičky z východu velmi pěkně, diváky doslova strhla. Je vynikajícím a odvážným činem nastudovat takové "číslo" právě a jen k účelu připomenutí vývoje souboru. Ten, kdo někdy stavěl podobně technicky a fyzicky náročný tanec přesně ví, co to znamená. V celkové kompozici první části byly Karičky mimořádně zajímavé a pro diváky zasvěcené i nezasvěcené strhující. Děvčata byla krásná!
Třetí etapa vývoje souboru byla představena zajímavým propojením videozáznamů a skutečnosti segmentem Obrazů radosti, smutku i vzdoru lidu českého, zkráceně nazývaného Rebelie. Tady se projevilo hluboké vnitřní cítění všech zkušených a přesto mladých tanečníků. O taneční a technické náročnosti dramatické části v mužské části není pochyb. Chlapi to nejen zvládli, ale především přesvědčivě prožili a citlivého diváka museli přesvědčit. Byli to chlapi věru vzdorovití... naprosto zjevně si to vychutnali. Dívčí část byla strhující rovněž, jinak, ženskostí, tíhou osudovosti, věčné dřiny, vzdorovitým tancem se zpěvem "Co pak to máme za pána!" Zvláště tuto náročnou a velmi rychlou taneční kreaci zvládly ženy a dívky bravurně. Pak stojí více než jen za zmínku špičkové provedení milostného sóla v podání Lenky Švarcové a Vladislava Šefla. Musím vyznat, že jsem ještě nikdy neviděl toto sólo provést s takovým vnitřním napětím, tak obsažně a tak nádherně čistě. Měl jsem pocit, že auditorium divadla v ten čas nedýchalo, já určitě také ne. Blahopřeji!
Zlomový rok 1989 byl v kompozici pořadu symbolizován něžně, půvabně (pár světýlek živých ohýnků v temném prostoru jeviště, temné postavy a drobné, nehlučné pozvonění klíčů) a srozumitelně (ne nebyl to plagiát!) Následovalo svobodné vydechnutí světlem a znovu nastudovanou choreografií Ó radost má (hudba: Jos. Krček, choreografie: M. Vršecký). Zde se představil soubor Mladina v plné své síle. Tancovali, hráli a zpívali všichni. Nepovažuji za mravné se vyjadřovat k věci, jsem-li její stavitel. Jen jsem vděčný a poctěný, že si soubor vybral tuto choreografii k novému nastudování a k uvedení na tom místě premiéry, která měla vyjádřila svobodu a radost a lásku. Navíc jsem měl prazvláštní pocit jakési kontinuity souboru a jejich generací.
Kontinuita. Ano, to byl jistě záměr. A ten se naplnil zcela.

Přestávka v programu.

"Jízda" byla představením současnosti -Mladiny dneška.
Taneční obrázek Plzeňská šenkýřka (hudba: J. Fiala, choreografie: J.Šeflová, J.Bláha) nebyl doslova premiérovým kouskem (byl poprvé uveden před třemi lety), ale oprávněně patří do kmenového repertoáru. Je to kompozice, která vyniká skvělými momenty hudebními, svěžími nápady choreografickými, zajímavými konfiguracemi tanečních vazeb, ojedinělým a běžně nevídaným a pro znalce kouzelným provedením "plzeňské polky". Ovšem nade vše ono pěkné, milé a ušlechtilé však vyniká duch humoru, humor situační, elegantní. Vtipné "svěcení" piva (Jan Voves), vynikající humorná hra na sbor s "šíleným dirigentem" v neodolatelné a strhujícím podání Martina Šefla). Kompozici trošilinku jakoby chybělo zakončení, které je pouze vytančením a prostým odchodem.
Co se všech interpretů týče, byli v naprosté pohodě, tancovali a konali s chutí a pravdivě. Onu pohodu a radost se jim podařilo přenést na diváky.

Blok "tradiční" chodské muziky v podání muziky a zpěváků (Kristýna Brejchová, Kateřina Košatová, Jan Voves a všichni muzicírující) Mladiny byl samozřejmě výborný a strhující, ale tento blok byl ještě navíc ozvláštněn pozoruhodným, překvapivým a vtipným vhledem tzv. "do šatny". To, co se tam dělo během muziky na scéně, bylo podle pravdy. Ano, tak to chodí, ba dokonce tomu tak bylo i při vlastním představení. Ostatně během produkce hudby se museli všichni převléci z Plzeňského kroje do chodského a pak to měli ještě dramatičtější při pijáckých (do doudlebského).
Hyjta, tradiční taneční obrázek z Chodska, ukázal kontinuitu předlistopadových a polistopadových konání souboru i repertoárové kotvení souboru. Hyjta stojí pevně v klasickém repertoáru Mladiny. Zde navíc úmyslně byla komponována tak, že ona trojice "starších" tanečníků a tanečnic (vpravo) jakoby předávala své pozice později přicházejícím mladíkům. (Tři z nich skutečně ukončili na jevišti při sobotním představení svoje dlouholeté působení v souboru - Petra Navrátilová, Michal Končel a Tomáš Randa). Pochutnal jsem si na jejich vyzrálém projevu, jakož i na chuti a nadšení těch převelice mladých. Měli dobré vzory...
Překvapivě a poprvé jsem na scéně slyšel a viděl Pijácké písně (úprava Jan Voves). Netroufám si soudit muzikanty a jejich provedení, ale troufám si sdělit svoje celkové pocity z předvedení na scéně Velkého divadla. Je pravda, že soubor nedisponuje v daném okamžiku typy takových mužských sólových zpěváků, jakými byli v historii například Jaromír Horák, Václav Švík nebo Jiří Janeček, ale projev všech zpěváků společně byl projevem nesmírné pohody, radosti ze společného prozpěvování a jakési hluboké vzájemnosti. A to je to, co mne strhávalo. Epizodka, která se stala v sobotu (jednalo se o malý paměťový kolaps) byla vlastně úplně kouzelná. Hoši to tam dohráli s přirozeným humorem jim vlastním (jak je znám) a tak, jak to chlapi mezi sebou rádi dělají. Bavil jsem se a nebyl jsem sám. Při Pijáckých písních jsem si uvědomil také pohodu a prožitek všech muzikantských děvčat, a v souvislosti s jejich krásou a půvabem také výtvarnou nádheru ženských a dívčích chodských krojů. Zjistil jsem že když se půvab ženský a půvab krojový spojí (rozuměj sečtou) jejich výslednicí je víc než násobek. Přiznávám, že jsem se jim s tímto pocitem ihned po druhém představení přiznal bez mučení.
Posledním a závěrečnou kompozicí byly premiérově uvedené (předpremiéra v divadle v Novém Bydžově dne 20. 11. t.r) Jihočeské tance (hudba: M. Rychta, choreografie: M. Vršecký). Zde, jak patrno, se nemohu a nesmím vyjadřovat. Zde jen podotknu že jde o sedm tanců z různých koutů jižních Čech a inspirací byly jejich záznamy (Křižáky z Prácheňska, Loudavá a Hulán z Kozácka, Voklepáky z Blat, Připosedavá z Budějovicka, Biberhennel z Podlesí a Vitorazska, Kolečka z Doudleb). Děkuji za to, že jsem mohl s Mladinou tyto tance "udělat". Budiž jim dárkem ode mne k 50. výročí souboru.

Suma sumárum, aneb slovo ku Mladině.
 Připravili jste dva večery krásy a radosti.
 Vaše představení byla mladistvá, odvážná a moderní v nejlepším slova smyslu.
 Hluboce si vážím vaší práce, jakou jste učinili při přípravě a uskutečnění vaší slavnostní a výroční premiéry jsa si plně vědom, co to znamená v každodennosti lopotné dřiny. Vím, jsou to dva roky práce.
 Jsem šťasten nadějí v další konání souboru, o čemž jste mě přesvědčili.
 Jsem hrdý na to, že jsem byl kdysi členem takového souboru a moc vám všem děkuji.

Miloš Vršecký
V Plzni dne 2004-11-29