Tato slova mi uvízla v mysli. Sešla jsem se nad nimi s otcem v době, kdy už jsme spolu úzce spolupracovali. K této spolupráci vedla delší doba až po mé samostatné pedagogické práci s dětmi v tanečním oddělení LŠU. Uvědomovala jsem si, že v taneční výchově je důležité probudit v dětech tvořivost, představivost, muzikálnost, ale i kultivovat a usměrnit jejich pohyb
motivací.

Dětský lidový tanec - lidové hry - považuji za nepostradatelnou součást taneční výchovy dětí a za význačný prostředek jejich uměleckého cítění pro celý život. Svými osobitými rysy, hudebními a pohybovými, poskytuje lidový tanec širokou škálu výchovných prostředků, které ostatní obory nemají.

Z mých žáků tanečního oddělení ZUŠ vznikl nejdříve dětský taneční soubor "Jaro", ale dále zůstávají v kolektivu i ti, kteří dospěli - chlapci i děvčata, chtěli dále pokračovat. S touto složkou bylo třeba již pracovat jinak. Rozbor tance více do hloubky. Toho se ujal můj otec František Bonuš a ještě několik let se souborem pracoval a věnoval se nám, aby ze svých zápisů lidových tanců v terénu a svých dlouholetých zkušeností předal co nejvíce. Na tuto dobu vzpomínám s láskou a vděčností. Byla pro mne "nejvyšší" školou.

Dnes již nemůžeme být svědky toho jak lidé tančili, jak to zažil Leoš Janáček, a jak to též zažil můj otec F. Bonuš na svých cestách za pamětníky lidových písní a tanců. Krása a obrovská rozmanitost našich lidových písní a lidových tanců uchovaná ve sbírkách musí být chráněna, objevována, udržována a také předváděna. Toto považuji také za své životní poslání.

[Editace článku: Jana Holáňová] Přehled návštěvnosti