Proč o tom mluvím tedy a teď? Spoustu Hašlerových písniček považují lidé za lidové. Písnička, která zlidoví, dostane svým způsobem nejvyšší možné vyznamenání. Necinkají přitom metály a nešustí bankovky či šeky v obálkách, ale pohne se lidské srdce a s ním většinou i myšlenka, což se mi jeví jako životadárné spojení.

A tady už je začátek, od kterého bych chtěla odvinout a sledovat jednu - podle názoru mého a těch, které tady reprezentuji - docela zajímavou a potřebnou nitku.

Program toho dne se odehrál pod patronací - a také s podstatnou účastí - nevelké staropražské
kapely "Šlapeto", což je pět muzikantů, dnes už také členů Folklorního sdružení České republiky. Sešli jsme se na společné práci Hašlerova dne - já jako dramaturg a autor toho projektu, oni jako ti, kteří pochopili, že nás čeká běh na dlouhou trať, samozřejmě bez honoráře. Což se týkalo i všech ostatních zúčastněných z Prahy i jiných míst republiky. Nebudu je tu chválit za to, že se svou profesionální úrovní nedělají cavyky a koncertují takhle, pro radost nebo dobrou věc, poměrně často. Aniž to někde někomu věší na nos. Což je mi samozřejmě sympatické. Ale co je důležitější, tihle muzikanti opravdu často přijdou mezi lidi. Takové ty obyčejné, neslavné, většinou nepříliš movité lidi.

Tak za tyhle muzikanty - a za sebe samozřejmě také - bych vám chtěla něco povědět. Ne jako jejich manažer, kterým nejsem, ale jako jejich přítel a spolupracovník, kterým jsem.

Nejlepší snad bude konkrétní událost jako příklad. Vrátím se k tomu, co se stalo před jediným dnem. Kapela jela hrát a zpívat do obce Lety u Prahy na dobročinný koncert pořádaný
poberounským nezávislým občasníkem "Naše noviny", hudební skupinou "Třehusk" a Obecním úřadem v Letech. I tady proběhla veřejná sbírka na pomník Karla Hašlera, který občanské družení "Písničkář" touží vybudovat na Starých zámeckých schodech a který by Praze věru slušel.

Náves Letů byla plná a lidí stále přibývalo - a konečná částka, která se tu sebrala - byla neuvěřitelná. Přes dvacet tisíc!!! Byly tu všechny generace. Od těch, kteří ještě skoro neuměli chodit, až po ty, kteří už moc chodit nemohli. Od poledne do setmění tu zněly české písničky, česká řeč v ústech lidí, kteří jí nedělali ostudu. Vedle "Šlapeta" další soubory, hodně dětí, hodně mladých lidí. Těch naprosto nejvíc!

A uprostřed Hašlerovy písničky, které úřední zásahy nevyhnaly z paměti lidí ani za Rakouska-
Uherska, ani za protektorátu, a dokonce ani v dobách rozvinutých socialistických tajemníků.
Ty vyháněné, zatracované písničky, sentimentální a pokleslé a kdovíjak ještě křtěné.
Polemika, diskuse, rozhovoryNarozené ovšem z lásky, písničky, které si na nic nehrály, nelhaly - a tak žijí pořád. Vybrali si je lidi, protože cítili, že nejsou z kraje muzikantských podfukářů, ani nedělají podpor ležmo za rukama v blízkosti panských zadků. A tak se tyhle písničky, které ortodoxní folkloristé taky pořád vyhánějí někam za hranice lidového umění, jako by to nebylo umění pro lidi, radují vedle folkloru i folklorismu jako z jedné přízně. A to, že se šlapeťáci stali právoplatnými členy Folklorního sdružení téhle země, to vidím skoro jako symbolické.

Hlavně vás ale chci upozornit na to, čeho je na takových setkáních a zpíváních zřejmé stále víc. Že vytvoří-li se podmínky pro skutečné setkání, to znamená sdílení - pocitů i slov, nejde-
li jen o pouhou exhibici, ale o možnost propojit hlediště a jeviště, lidi si to uvědomují a dávají najevo svou svébytnost, sepětí s domovem, s touhle malou a krásnou zemí, kterou mají rádi a dovedou to dát najevo. Způsobem, který už kdysi jeden velký hudební skladatel vyjádřil heslem: Milovat vlast znamená pracovat pro ni!

Neobávejte se, že vás teď budu přesvědčovat o vhodnosti, ba nutnosti vlasteneckých pohnutek
k činům, nikoli k výkladům. Předpokládám, že každý víme, odkud jsme a kam patříme.
Jen mě mrzí, že my Češi, možná už méně Moravané a Slezané, jsme takoví národní stydlíni.
Američané zpívají hymnu a kladou si ruku na srdce a denně vyvěšují vlajky před svými domy. My je nevyvěšujeme často ani o státních svátcích. Proč asi? Protože se stydíme za to, že jsme Češi, že žijeme v České republice? To snad ne. Ale ten ostych či jak to nazvat - možná spíš nechuť k vlajkoslávám a projevům a masovému nadšení - ten tu je! To lze pochopit, patologické vztahy bývají ty nejtrvalejší. A přece právě tihle lidé, kteří mají své zkušenosti se sliby, které byly pouhým předvolebním žvaněním, tihle samí lidé chtějí být hrdí na své představitele, ctít je a podpořit s vědomím, že je to opravdu dobré pro tuhle zemi.

Možná i proto nedovolili, aby zmizely písničky, které zpívají o lidech poctivých, čestných, kteří něco umějí, o obyčejné radosti z práce, která lidem něco přinese, smějí se nafoukané blbosti, hamižnosti a předstírání.

Myslím na to, jakou asi písničku by složil písničkář nebo lidový zpěvák o tom, co naplňuje jeho život teď. A nijak zvlášť veselo mi z toho není.

Myslím na to, proč nejvyšší metou politika není dosáhnout mezi lidmi vážnosti a úcty ne pro post, který zaujímá, ale proto, čím ho naplňuje. Mravní kategorie "čest" zní jako ze starého románu a člověk ctižádostivý vzbuzuje všeobecně pocit, že jde hlava nehlava za svým úspěchem, nikoli že je "žádostiv cti".

Vlastenectví se také jaksi nenosí. Jsme v Evropě, jsme tedy Evropané. Nejsme! Nebudeme-li však především občané České republiky se vší zodpovědností k téhle zemi a také se znalostí toho, čím byla, čím je, a s poučenou představou, čím být může, budeme setrvávat v kategorii čekatelů na "evropanství", tedy osvícené občanství a lidství - ne proto, že nám tu roli přiřkne nějaká komise, ale proto, že se do ní pasujeme sami.

Když mluvíte a když žijete s takzvaně obyčejnými lidmi, těmi, kteří tvoří podstatu společenství,
kterému říkáme národ, nenajdete mezi nimi zdaleka jen touhu urvat pro sebe co se dá, neschopnost empatie, nechuť pochopit, co je těžké a složité v existenci téhle země mezi zeměmi jinými, jen starost o sebe samé. Oni chtějí být hrdí na to, že jsou příslušníky České republiky, chtějí být hrdí na její představitele, chtějí mít proč si jich vážit a ctít je. To není vlastenčení. To patří k základům vlastenectví! Oni se nechtějí ztratit v evropském moři, chtějí v něm být, ale nechtějí být zaměnitelní s kýmkoli jiným. Folklorní bohatství - a dnes i Hašlerovy písničky - není fangličkaření a polka v národních barvách. Je to opravdové bohatství téhle země, už proto, že lidé jej nesou dál, není jim lhostejné, nenechají ho zahynout.

Z toho, co lze pozorovat na takových shromážděních, jako bylo třeba to folklorní a hašlerovské v letošní zářijové Praze nebo to o pár dní pozdější v Letech, těch neslavnostních, neproklamovaných, mediálně spíš nesledovaných - z toho lze vyvodit dokonce nějaký závěr, nebo spíš možnost - podpořte vztah lidí k jejich domovu, k zemi, na kterou chtějí být pyšní, kterou mají rádi a obávají se o její budoucnost, nebojte se slova vlastenectví, není to žádný sentimentální souvenir z doby národního obrození.

Láska k vlasti není patetický pojem. Je to základ všeho dobrého, čeho se může tahle země od nás dočkat. To jsem vám chtěla říci za pět muzikantů ze "Šlapeta", kteří po téhle cestě k domovu šlapou už rovných patnáct let. (A za sebe samozřejmě taky.)