Milá Zdeničko, dovol, abych teď promluvila za nás všechny, které jsi učila držet se rovně, nesedět zkrouceně, držet nohy u sebe a prostě "být krásní"! Vždycky jsi nám říkala, že tělo je nástroj tanečníka tak, jako housle jsou nástroj muzikanta. A každý dobrý hudebník i každý dobrý tanečník musí svůj nástroj neustále ladit, udržovat, své "etudy" pořád dokola procvičovat, aby mohl být hrdý na to, co pak předvede divákům a posluchačům.

Věřím, že i dnes a v budoucnu se na nás budeš dívat a uvidíš, kdo se pod tvým pohledem právě narovnal, "zkrásněl"!

Dovol, abych Ti za nás všechny slíbila, že si dál budeme brát Tvá slova k srdci, že vždycky budeme sedět u stolu rovně a že budeme naše těla - ty "krásné nástroje" - stále do úmoru ladit, abys na nás mohla být pořád pyšná, aby se o nás vždycky dalo říci - "Ty učila Zdenička!" Vždycky budeme vědět, že se na nás díváš a přísným, byť laskavým pohledem nás neustále sleduješ. To ti slibujeme!

Milá Zdeničko, zůstaneš s námi, v nás! Nikdy nezapomeneme!