PO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY UVODNI STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA HLAVNÍ STRANA MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ ZLÍNSKÝ KRAJ OLOMOUCKÝ KRAJ JIHOMORAVSKÝ KRAJ PARDUBICKÝ KRAJ KRÁLOVEHRADECKÝ KRAJ LIBERECKÝ KRAJ VYSOČINA PRAHA STREDOČESKÝ KRAJ ÚSTECKÝ KRAJ JIHOČESKÝ KRAJ PLZEŇSKÝ KRAJ KARLOVARSKÝ KRAJ


Nadpis Tabulky 1
Tabulka 1
Tabulka 1
Tabulka 1
Nadpis Tabulky 2
Tabulka 2
Tabulka 2
Tabulka 2


DOPORUČUJEME
Zpíváme pro radost
 
 

Z lidové pokladnice II. Pomlázka...

Jak jsme uvedli v prvním čísle, budou na pokračování uváděny v našem časopise staré zápisy o lidových zvycích v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Věříme, že Vás nejen poučí, ale také povedou k zamyšlení nad původem našich (dodnes dodržovaných) lidových tradic a k vyhledání zdroje a k jeho studiu.
Mezi nejstarší zmínky o velikonočních zvycích v našich krajích patří kázání Mistra Jana Husa, který čerpal ze starší zprávy německého kněze Konráda Waldhausera (zemřel roku 1369), jehož "Postily pražských studentů" (viz Zíbrt‚ Č.: Mistr Hus o pomlázce. Český lid 26, 1926, s. 286), považují badatelé na nejstarší doklad staročeské pomlázky. Ve svém velikonočním kázání M. Jan Hus v souladu s dobou napomínal věřící k dodržování povinnosti čistoty a cudnosti o velikonočních hodech slovy: A proto ženy druhý den po Velikonocích mrskají své manžely; třetí den naopak manželé manželky, a sice ráno v posteli pruty nebo rukama nebo pěstí. To se děje na znamení toho, že se mají navzájem napomínat, aby jeden od druhého v té době nevyžadoval ani plnění náležité manželské povinnosti. A tak ti, kteří mrskají druhé, říkají: Pomni hody!, čímž míní: A tak vy, ženy, mrskejte ráno pořádně své muže prutem, jestliže od vás vyžadují manželskou povinnost v těchto posvátných dnech.
Jako dílo neřesti a řádění bláznů viděl pomlázku v Praze roku 1610 italský lékař Guarinoni. Ve své zprávě líčí prodej barevných splétaných dlouhých prutů na pražských ulicích a náměstích. Uvádí, že každý mužský si ji prý koupí a kde potká prostého člověka, pannu nebo šlechtic ženu, tam je mrskají přes paže a ruce "pro velikonoční vajíčka nebo dokonce pro jejich čest". O velikonočním úterý byli dle zmíněného Itala mrskáni mládenci mladými ženami pro vejce a k jeho úžasu byly v ten den v pražských krčmách bujaré veřejné radovánky a zábavy, nejen tolerované, ale také prováděné i vrchností.
Jan Jeník, rytíř z Bratřic (1755-1848) o velikonočních zvycích sepsal: Hod slavný aneb Vzkříšení Páně. O těchto velikonočních svátcích chodívají již něco i vyrostlé děti na pomlázku. Oni mívají ze třech proutků s třemi pramínky zpletenou ratolest, z kteréhož pletení kousinky sukna rozličné barvy vykoukají a při konci téhož zpleteného prutu nahoře jest nastrčené vajíčko nebo z pentle udělaná mašlička. Do kterého příbytku vkročejí, prosejí o pomlázku, tj. o červené vejce říkajíc.
Hody, hody, doprovody, dejte nám vejce; - nemáte-li červený, dejte bílý, - slepička vám snese zase jiný. - Jiný ve svém koutku - na zeleném proutku. - Proutek se vám votočí, - pán korbel piva natočí. - Pán mele mouku - v bílém klobouku, - paní mele krupici - v chocholaté čepici. - Zabila máma slepici, - nenašla v ní pupku; - pantáta se rozhněval, - dal mamince šňupku.
Od možnějších obyvatelův dostávají několik krejcarů, červené vejce a kousek mazance. Od sprostnějšího lidu ale dává se jim vejce a kousek koláče.
Také podobně sepsané dobové zprávy podávají informace o pomlázce. Ta první je z Opočna na Rychnovsku z roku 1844: Co to bylo za radost, když jsme o Velikonocích s binovačkou neboli dynovačkou, jinde sic říkají s pomlázkou, na koledu chodili a pěkné verše odzpěvovali. Jaká to byla v ten čas naháňka o kulaté vejce, jaká to byla radost, když jsme si potom v pondělí, outerý, a v příští neděli vyšli na barviště, jinde to však jmenují kuliště, a naše vejce nejlíp běhaly. Tu bylo smlouvání: buď "Jiné dobré!" aneb "To tam!", tu veselého pokřikování "Kapucínku, běž napřed!", "Plchu, plchu!", "Žluvo, vyvři se!"
Druhá zpráva je z Podještědí z roku 1867 a o tehdejší pomlázce nám napoví následující: O pomlázce i v den, kdy se dobytek poprvé vyhání, šlehá se totiž mladý lid až do krve a při vyhánění dobytka polívá se ještě k tomu studenou vodou, aby zůstal po celé léto při práci čiperným. Celý den až pozdě do noci rozléhá se po vesnicích křik a smích. Hoši číhají na děvčata, děvčata na hochy, někdy až k rvačkám opravdivým.
Poslední informace z Valašska je z roku 1894. Zvyky velikonočního pondělí jsou v ní popisovány takto: V pondělí velikonoční je šmigrúst (mrskačka). Hoši šlehají karabáči, spletenými vrbovými halouzkami nebo březovými metličkami, děvčata, začež dostávají malovaná vejce nebo se častují koláči a kořalkou. Někde (jako na Hrozénkově) je obyčej, že chasníci polévají děvčata vodou, ano druhdy shazovali je do potoka, což nyní se zakazuje. Ale zdravo nezdravo, zákaz nezákaz, dyby edem vystrčila z chalupy paty - myslí a říkají si chlapci číhající "za uhlem".
Podle jazykovědců je pomlázka české slovo a historicky je doloženo od středověku. Patrně nejdříve bylo zapsáno ve formě slovesa (ve významu obyčeje šlehání). Podle husitského kněze Jana z Rokycan (1397-1471) pacholci s dívkami se pomlázejí a mrskají navzájem o velikonočních hodech. Z rukopisů známe další české středověké prameny z konce 14. století původem z duchovního prostředí, které velikonoční obyčej mrskání pruty popisují, ale nenazývají ho pomlázkou. Ani německy zaznamenané velikonoční šlehání v pražských ulicích zmíněného italského lékaře z roku 1610 název pomlázku neuvádí. Obecně se objevuje toto označení nejvýraznějšího velikonočního zvyku teprve v českých zápisech z venkovského prostředí 18. a 19. století.
Frolcová, V.: Velikonoce v české lidové kultuře. Vyšehrad 2001, s. 192 an.

František Synek

Velikonoce v České republice
Ilustr.reprofoto. Obraz pomlázky z roku 1867 Reprofoto. Synek F.
Zveřejněno 05.04.2005 v 10:13 hodin

Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
 
FOLKLORNÍ FESTIVALY
FOLKLORNÍ AKCE
TURISTIKA