PO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY UVODNI STRANA UVODNI STRANA HLAVNÍ STRANA HLAVNÍ STRANA MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ ZLÍNSKÝ KRAJ OLOMOUCKÝ KRAJ JIHOMORAVSKÝ KRAJ PARDUBICKÝ KRAJ KRÁLOVEHRADECKÝ KRAJ LIBERECKÝ KRAJ VYSOČINA PRAHA STREDOČESKÝ KRAJ ÚSTECKÝ KRAJ JIHOČESKÝ KRAJ PLZEŇSKÝ KRAJ KARLOVARSKÝ KRAJ

ENCYKLOPEDIE FoS
Základní informace o FoS ČR
Adresář FoS
Partneři FoS
Folklorní festivaly FoS ČR
Folklorní soubory FoS ČR
Folklorní materiály
Folklorní projekty
Folklor a media
KALENDÁŘ FOLKLORU
Folklorní akce a lidové umění
Festivaly FoS ČR
ZAHRANIČNÍ AKTIVITY FoS
Zahraniční aktivity
Zahraniční festivaly
Výměny a nabídky
Kolečka a půlkolečka
AKTUALITY A ZPRÁVY
Aktuality, novinky, zprávy, ...
Poskytované dotace
Archiv článků
FOLKLOR A TRADICE
Časopis Folklor
Folklor a lidové tradice v ČR
Etnografické členění ČR
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla
Kroje a lidové oblečení
SLUŽBY
Vyhledávací centrum
Pro registrované

Časopis FOLKLOR


DOPORUČUJEME
Zpíváme pro radost
 
 

Rozloučení s panem Juráškem a vzpomínky přátel

Brno
Brno
Jaroslav JURÁŠEK - (Carda)
(*25.9.1925 - †15.3.2005)
Hudebník, upravovatel, dramaturg, organizátor, autor pořadů. Po maturitě na reálném gymnáziu ve Zlíně studoval jazyky, Estetiku a etnografii na Filozofické fakultě MU v Brně. Studium (1946-1951) opustil před jeho dokončením a nastoupil do Čs. Rozhlasu v Brně (1951), kde založil redakci lidové písně a hudby. V letech 1952-1967 působil jako umělecký vedoucí a dramaturg BROLNu. Vedle zaměstnání vystudoval teorii skladby a lidovou tvořivost na JAMU v Brně (1953-1958). Od roku 1967 byl ředitelem Čs. Rozhlasu v Brně. Po nuceném odchodu v roce 1970 pracoval jako metodik Ústředního výboru Svazu Cikánů-Romů (do r. 1973) a programový pracovník OKVS Brno I (do r. 1982), v letech 1972-1975 také přednášel o lidové písni na brněnské konzervatoři. Od roku 1982 až do odchodu do důchodu v roce 1992 byl dramaturgem hudebního vysílání Čs. Televize Brno.

V roce 1946 založil společně s V. Melounem cimbálovou muziku Valašského krúžku v Brně, vedl ji, hrál na housle, violu, basu a později na cimbál. V letech 1950-1952 byl uměleckým vedoucím Moravského souboru lidových písní a tanců, jehož byl i zakladatelem. Po nástupu do rozhlasu vypracoval spolu s Dušanem Holým koncepci vzniku a činnosti BROLNu a stal se jeho uměleckým vedoucím a dramaturgem. Po odchodu z rozhlasu založil klub přátel lidového umění (1973). Od roku 1958 je spolupracovníkem vedení dětského souboru Javorníček a v r. 1976 se stal uměleckým vedoucím vojenského souboru Janošík (od r. 1993 VUS Ondráš). Již během studií sbíral lidové písně na Valašsku, Lašsku, posléze na Slovácku a Slovensku. Při svých výzkumech pořizoval zvukové záznamy zpěváků, muzikantů a vypravěčů. Jako hudební skladatel se zaměřil především na úpravy lidových písní a taneční kompozice (např. Svatba na moravskoslovenském pomezí, Vandrovali hudci, Svatební veselí a Primášovy noty). Publikoval řadu článků a studií v Národopisných aktualitách, Lidové tvořivosti, Folkloru aj. Jako upravovatel a dramaturg se podílel na vydání více než 30 LP,CD a MC (např. Cimbál hraje prim, Moravské vánoce, Žijí v písni, Kouzlo písně, Cikánský pláč, Píseň písni ustýlá, Muzikanti co děláte, a další). Jako hudební režisér a scénárista spolupracoval na řadě rozhlasových a zejména televizních pořadů věnovaných folkloru a folklorismu (např. Písně domova, Muzikanti, hrajte, Zazpívej slavíčku, Setkání se sousedy, medailony muzikantských rodin a další). Pro folklorní soubory připravil zpěvník Písně z brněnska (1979). Je dlouholetým autorem pořadů a členem programové rady MFF ve Strážnici, od roku 1996 pracuje v senátu festivalu. Významným způsobem zasáhl do poválečného vývoje folklorního hnutí na Moravě. /M.Z./

Poslední rozloučení s panem Juráškem se koná v pátek 25. března. 2005 ve 12,30 hod. v obřadní síni brněnského krematoria.
Vzpomínky na Jaroslava "Cardu" Juráška
(Z časopisu Folklor č.3/2005)
Jeho úsměv povzbuzoval, jeho klid posiloval
Když jsem počátkem března ve svém proslovu na závěr oblastní přehlídky dětských zpěváčků lidových písní v Mikulově dětem i rodičům připomněl slova a myšlenky předsedy poroty celostátní soutěže Zpěváček Jaroslava Juráška o tom, že : "...zpívání je jedna z nejpěknějších dětských her na světě, povzbuzuje a bystří mysl, lahodí uchu i srdci, těší i toho nejmenšího rytmem, ať už skrytým nebo zjevným, a přistoupí-li k tomu soutěž, přibude i příjemné vzrušení", netušil jsem, že tento úžasný znalec a propagátor lidové písně, hudby a lidové kultury všeobecně, nás všechny navždy opustí za necelé dva týdny ve věku nedožitých osmdesáti let.
Nečekaná zpráva o úmrtí Jaroslava Juráška (25. 9. 1925 - 15. 3. 2005) mne osobně velmi zasáhla. Jaroslav Jurášek byl jedním z těch, od nichž jsem se mnohému přiučil, s nímž jsem rád spolupracoval a který byl mým dobrým rádcem a dlouholetým kolegou. Známé jsou jeho životní osudy, připomínány budou jeho umělecké cesty a činnosti. Ve své vzpomínce na tohoto opravdového odborníka v oboru etnomuzikologie a etnografie bych rád připomněl skutečnost, že vždy měl svými názory i činy (na rozdíl od mnohých jiných svých akademických kolegů) velmi blízko k problematice umělecké činnosti folklorních souborů a muzik a osobně se zasazoval o jejich rozvoj, umělecký růst i propagaci. Z vlastních souborových zkušeností chápal jejich problémy umělecké, výchovné i existenční a rozuměl jim.
Poprvé jsem se s ním setkal jako student vysoké školy během řady folklorních večerů, které pořádal v centru Brna v rámci "Klubu přátel lidového umění". Spolu s dalšími vysokoškolskými i středoškolskými studenty a přáteli jsme zde byli jeho dramaturgickým přičiněním seznamováni s různými cimbálovými kapelami a muzikanty, věhlasnými primáši i z obrazovek nebo rozhlasu známými zpěváky lidových písní. Blíže jsem se s J. Juráškem, jeho názory a stanovisky seznámil později ve Strážnici, kde se jako člen programové rady a pracovník České televize Brno několik let staral o pravidelná "živá" televizní vysílání z MFF Strážnice, do nichž mne léta zapojoval na pozici režiséra pořadu. Ve své práci a přípravě pořadů byl nejen velkorysý a důkladný, ale také poctivý a ve svých sděleních a úsudcích velmi přímý, kvalifikovaně přesný, v případě potřeby též přísný a nesmlouvavý. Obdivoval jsem jeho klid, který všechny jeho spolupracovníky i účinkující např. ve složitých a stresových podmínkách přímého televizního přenosu, posiloval.
Naše spolupráce se rozvíjela také v následujících letech. Ochotně a nezištně se zapojil jako redakční spolupracovník časopisu Folklor do činnosti odborného recenzenta vydávaných zvukových nosičů folkloru. O nich léta psal zásadní, uznalé i kritické články. Výrazně Folklornímu sdružení ČR pomáhal jako člen a později předseda poroty Celostátní soutěže Zpěváček v podpoře a rozvoji dětského lidového zpívání, s nímž měl mnohaleté zkušenosti nejen z brněnského studia Českého rozhlasu, ale také z tamního studia České televize. Společně se soutěžícími dětmi a jejich rodiči jsem vnímal jeho úsměv a laskavá slova jako povzbuzení, dodávající malým nezkušeným interpretům tolik potřebné odvahy a kuráže.
Hudebník, dramaturg, autor pořadů, režisér, umělecký vedoucí i skladatel Jaroslav Jurášek byl mně i všem ostatním opravdovým přítelem. Dovedl odhadnout míru potřeby pomoci a podpory. V pravý čas povzbudil, poradil, podal pomocnou ruku, v názorové při se nejednou zastal mladších kolegů. V přístupu k dětem a mládeži byl jejich velkým kamarádem. Poznal talenty a dovedl jejich nadání rozvíjet, pěstovat a delší časovou spoluprací šlechtit. Děti, kolegové, kamarádi i široká veřejnost v něm ztrácí člověka, který celý svůj život zasvětil lidové písni a hudbě. Dokladem toho ať je následující a určitě neúplný výčet jeho životních zastavení: Valašský krúžek Brno (vedoucí cimbálové muziky 1946-1950), Moravský soubor písní a tanců (umělecký vedoucí v letech 1950-1952), Český rozhlas Brno (redaktor od roku 1951, ředitel v letech 1967-1970), Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů (zakladatel, umělecký vedoucí a dramaturg v letech 1952-1967), Ústřední výbor svazu Cikánů (metodik 1970-1973), Klub přátel lidového umění (od roku 1973), soubor Jánošík (umělecký vedoucí v letech 1976-1993), MFF Strážnice (autor pořadů a člen Programové rady MFF v letech 1951, 1958-1968, 1976-1995, člen Senátu programové rady v letech 1996-2005), VUS Ondráš (umělecký vedoucí 1993-2005), časopis Folklor (redakční spolupracovník 1995-2005), soutěž Zpěváček (člen poroty od roku 2001, předseda 2002-2004).

S trvalou úctou a vzpomínkou
František Synek

Vzpomínky stále živé
Osobní rozloučení s J. Juráškem
Po té smutné zprávě nám v uších stále zní jedna z nejoblíbenějších valašských písní Cardy Juráška "Přes Javorníčky, štyry chodníčky...", při které vzpomínáme...
Všichni známe J. Juráška jako zdatného muzikanta. Málokdo ho asi zažil jako tanečníka. My ano. V roce 1950 jsme byli s "Moravským souborem písní a tanců" na zájezdu v tehdejším SSSR. Tam Carda nejen hrál na cimbál, ale i tančil - především své oblíbené kúlané. A těch valašských písniček co nás cestou naučil. Dodnes máme jejich tak široký repertoár, že zdatně sekundujeme i domorodcům.
Léta běžela. S Cardou jsme se setkávali v porotách, na festivalech a naposledy také v brněnském souboru "Ondráš". Byl nedílnou součástí našeho folklorního života. A tak také zůstane.
J. Jurášek zanechal pro nás za sebou řadu odborných prací, článků, zpěvníků a hudebních úprav i hudebních nosičů, zanechal dílo, které jistě zhodnotí okruh odborníků. Ale v nás zanechal, a to je neméně významné, nejen nezapomenutelné vzpomínky, ale i optimismus a milé přátelství. Vydrželo nám přes půl století.
A tak tedy, milý Cardo, žádné tesknění. Zanotujeme si Tvoje oblíbené "Zlámalo sa ně plužné kolečko..." a doufáme, že si k tomu tam nahoře i zatančíš. Určitě nebudeš sám. Možná, že tam u vás už funguje zcela bezkonkurenční soubor Old stars.

Vzpomínáme a děkujeme za milé chvilky s Tebou.
Eva a Radek Rejškovi

Strážnice náš společný osud
Vzpomínání na Cardu
Zpráva o odchodu mého letitého, ba možno říci, celoživotního kamaráda Jaroslava "Cardy" Juráška do folklorního nebe mne opravdu krutě zasáhla. Vždyť jsme se s Cardou znali prakticky od roku 1938, kdy jsme se stali spolužáky na Spolkovém reálném gymnáziu ve Zlíně, kde jsme několik let dokonce seděli ve třídě vedle sebe v první lavici, tehdy zvané "prezidentská lóže". Takže jsme si už v protektorátní době - byli jsme maturitní ročník 1944 - byli velice blízcí.
Kromě jiného též z důvodu, že nás již v té době sbližovala společná láska k lidovým písním, hudbě i tancům. V tomto směru nás inspiroval zejména zpěv Jožky Severina a Božky Šebetovské, který v té době pravidelně zazníval ve vysílání brněnského rozhlasu. A netrvalo dlouho a my jsme se s Cardou a několika dalšími spolužáky - např. s Dušanem Lebedou ad. - dali též do zpívání zejména slováckých písní, které tehdy byly i v našem kraji nejznámějšími. Zpívali jsme je sice buďto a capella nebo jen s klavírním nebo kytarovým doprovodem, ale zpívali jsme je rádi. Na tomto našem nadšeném přístupu k moravské lidové hudební tradici se nesporně podílela i skutečnost, že vše se to konalo v historických podmínkách nacistické okupace naší vlasti, kdy tradiční lidová píseň byla pro nás jedním ze symbolů a projevů naší národní svébytnosti a hrdosti.
A přišel rok 1945 - konec 2. světové války a osvobození naší vlasti od nacistů - a po něm následoval rok 1946, kdy se ve Strážnici konaly "I. celostátní národopisné slavnosti", na nichž jsme s Cardou už nemohli chybět. A tak jsme kterými den začátkem července poprvé, avšak nikoliv naposled pěšky šlapali od vlaku ze stanice Bzenec - Přívoz do Strážnice za naším tradičním lidovým uměním, jehož jsme se stali nejen nadšenými obdivovateli, ale též oddanými a vlastně celoživotními propagátory a služebníky.
Kromě poznávání našeho přebohatého písňového pokladu jsme se v průběhu slavností osobně seznámili a nejčastěji v zahradním vinohrádku u strýce Obrtlíka nebo v Družstevním sklepě besedovali s tehdejšími vysokoškolskými národopisnými odborníky, jmenovitě s univerzitními profesory Karlem Chotkem a Antonínem Václavíkem. A rozhovory s nimi měly nakonec i zásadní vliv na náš budoucí život, tedy můj určitě a myslím, že i Cardův. Totiž tím, že jsme oba následně změnili druhé obory našeho univerzitního studia a namísto dosavadních cizích jazyků - u mne konkrétně angličtiny - jsme k hudební vědě přiřadili národopis; myslím, že by i Carda se mnou dodal "Zaplať pánbu!"
A po všech dojmech a zážitcích z I. strážnických národopisných slavností následovalo aktivní zapojení nás obou do folklorního hnutí. Zatím co Carda zakládal již v roce 1946 společně s Vladimírem Melounem cimbálovou muziku brněnského "Valašského krúžku", v níž podle potřeby hrával na všechny smyčcové nástroje a později i na cimbál, já jsem po návratu ze Strážnice inicioval a spoluzakládal cimbálovou muziku v rodných Malenovicích nad Dřevnicí, která se stala základem zdejšího "Valašského krúžku" a po návratu do Prahy jsem v tomtéž roce vyhledal zdejší "Slovácký krúžek", v jehož muzice jsem několik roků hrával na basu.
V následujících letech Carda založil v Brně "Moravský soubor lidových písní a tanců" stal se spoluzakladatelem a uměleckým vedoucím "Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů" (BROLN), v roce 1973 založil v Brně "Klub přátel lidového umění" a od roku 1976 působil jako umělecký vedoucí brněnského vojenského souboru "Jánošík" (od roku 1993 VUS "Ondráš").
Naše cesty se nerozešly ani tehdy, když mne někdy na rozmezí let 1947 - 1948 spolukoleják František Bonuš přizval k výpomoci na místo korepetitora do právě zakládaného pražského "Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka", kde jsem poté působil jako vedoucí a basista malé české muziky, kterou na počátku tvořila hudecká sekce muziky pražského "Slováckého krúžku". Při počátečních zahraničních zájezdech "Vycpálkovců" - např. do Belgie (roku 1949) a do SSSR (1950) - nám pomáhal také Carda s muzikanty (Vl. Meloun, "Patrik") a zpěvačkami (např. Jiřinka Mikulenková) brněnského "Valašského krúžku" ve valašských programových číslech souboru. Pak pro nás oba následovalo více než půlstoletí s lidovou písní, tancem a hudbou na všech našich různých životních štacích...
Stále jsme však zůstávali v osobním přátelském kontaktu především díky Strážnici, která byla naším společným osudem. Dokazuje to i to, že Carda - kromě jiného, např. autorstvím desítek strážnických pořadů - se Strážnicí spolupracoval jako člen Programové rady dvacet dva festivalových ročníků, a že oba jsme byli členy Senátu Programové rady MFF od jeho založení v roce 1996. Strážnickému festivalu jsme byli oba za to všechno velice vděčni.

Zdeněk Mišurec

Diskusní fórum čtenářů
(prozatím žádný názor)

Zveřejněno 16.03.2005 v 23:42 hodin

Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
 
FOLKLORNÍ FESTIVALY
FOLKLORNÍ AKCE
TURISTIKA